Zdeněk Neubauer: Rozkvétání ibišku. Poznámky k eidetické biologii

Jedním z hlavních témat biologa a filosofa Zdeňka Neubauera je zkoumání rozdílu mezi živými těly a tělesy, mezi přirozenou a předmětnou, ustavenou skutečností. Zatímco ustavenou skutečností se zabývá v  knize Písmo, počet, pořadí v tomto drobném díle inspirovaném rozkvétáním ibišku se zabývá povstáváním a jevením přirozeného tvaru, který není utvářen ani skládán a je svým vlastním vznikem – tvarem sebeutváření. Projevem tohoto tvůrčího dění, výrazem plynulého vznikání ze sebe je tělesná podoba, jejíž proměny nelze spatřit (neboť podoba povstává časem, nikoliv v čase), přesto je lze zakusit. \n„Božství Přírody se projevuje tím, že čím ona se halí, je týmž, čím se i odhaluje! Tak Příroda se zjevuje s naprostou upřímností celá a zcela – s přirozenou jí nevinností. Činí tak krásou podob v proměnách podobností. Vždyť přirozenost souznačná je se zjevností: obé totéž značí. Přírodě – Božské Paní – proto stačí místo závoje (pod nímž údajně se ráda skrývá) jen zdání nehybnosti. To ji dostatečně chrání před každým, kdo se na ni dívá z pouze lidské, příliš?lidské zvědavosti. Nezasvěcený divák tak předem pozbývá všeho: z přirozenosti nezbývá pak nic víc pro zrak jeho, leč cosi předmětného, navíc pro vnímání i poznání natolik složitého, že pozvolna či šmahem se ve vědění rozplývá, až nakonec se promění v ‚tajemství nezjevného‘.“