Lydie Dattas: Blesk

Knihou Blesk Lydie Dattasové probleskují téměř všechny jeho podoby či metafory s ním spojené: záblesk krásy, šílenství či posedlosti, ničivé údery blesků, které zasáhly do života autorčiny rodiny, láska jako blesk z čistého nebe, ohromení, rozblesknutí, pohromy i hromobití. V krátkých kapitolách k nám střídavě promlouvají dva mimoběžné světy, jejichž pojítkem je sama autorka: svět západní inteligence a umění, který jí formoval, a svět převážně negramotných žitánů (cikánů) od cirkusu, který ji okouzloval i děsil. Oba tvoří její „dvojí rodinu“: tu, z níž pochází, a tu „adoptivní“, do níž se přivdala. Dcera emočně rozkolísané divadelní herečky britského původu a titulárního varhaníka v Notre-Dame trávila značnou část dětství s otcem v katedrále, která jí byla svého druhu domovem. Tím druhým domovem se jí později stal legendární Zimní cirkus v XI. pařížském obvodě, v němž si studentka filosofie a začínající básnířka těžce vydobývala své místo. Dvojí domov ve dvou protikladných, archetypálních budovách města světel. Dva světy plné diamantů i krutosti. \nDattasová ani jeden z obou těchto světů neidealizuje, ani jeden nešetří a ani jednomu neubírá na kráse. Své poetické fresky vytváří z bezprostředních, niterných prožitků; text je vysoustruhovaný doostra – oslní a tne do živého. Je psán jazykem, který srší napětím, brutalitou i něhou, zemitostí i éteričností, slova o sebe křešou až jiskry odlétají, čtenář je těmi mnohdy prudkými výboji obrazů a událostí zasažen, ohromen. \nPro mladou literátku je cirkusácký klan zjevením; láska a fascinace jí pomáhají zdolávat tvrdé zkoušky a prolamovat své vlastní, intelektuálské přehrady. V drsných podmínkách své nové velkorodiny nachází nebetyčnou intenzitu života, „životní moudrost“, smysl pro život, produchovnělý život, o které se Západ, posedlý pokrokem, pohodlím a věděním, postupně ochudil. \nAutorčin literární souputník Christian Bobin se o románu Blesk vyjadřuje takto: „Je to zázračná kniha, plná ducha a energie, nikoliv té dnešní, surové (...). Blesk je plný duchovní síly, kterou autorka našla u tzv. primitivů, cikánů od cirkusu (...). V cikánské výhni trhala květy ducha.“ A pokračuje: „Slova, jež procházejí čtenářovýma rukama, jsou jako vzácné kameny či žhavé uhlíky; člověk se při takové četbě bojí nadechnout. Zároveň se však plní myšlenkami na to, co je opravdový vnitřní život rodící se v hloubce zážitku, nikoli v představách o něm.“ \nPřeklad: Michaela Melechovská