Daniela Vodáčková: Grotte

Daniela Vodáčková vytváří v básních soukromý řad ve světě, který patří všem, s velkým respektem k jeho povaze a hranicím. Nechává se světem překvapit. Dívá se na něj s pokorou, která otevírá očí. Autorčina poezie dokazuje, že vnímání krásy je volba, individuální rozhodnutí. Že uvědomování si své vlastní křehkosti není slabost. A že každé místo se může stát hřejivým domovem, pokud mu dost pevně stiskneme pomyslnou ruku.
          Ponoření do pozorování světa, kterého jsme součástí, umožňuje sebepopsání, ale i vnímání mimořádností, hvězd, které jindy nejsou a všeho toho, co planetu Zemi nejen zrcadlí, ale i přesahuje:
          Vzpomínky, chutě, hlasy, tvary, doteky, vyslovená i nevyslovená slova. Pozorování všeho kolem, i toho, co už není. Procházky světem bez průvodce, s mapou nebo bez ní. Vyprávění o vztazích a blízkých skrz barvité příběhy, vždy podávané s lehkostí, i když občas přes bolest.
          Minulé světy potkávají současné a budoucí. Ať už je to podzimní středoevropský les nebo Sicílie, všechny světy jsou smyslné, všechny mluví, když jim umíme naslouchat. A to Daniela Vodáčková umí. Umí toho víc. Třeba najít v jazyce pevný bod pro zakotvení toho, co tak pečlivě, něžně a s gustem vybudovala.

          Zofia Bałdyga