Iréne Hillel-Erlanger: Cestování kaleidoskopem (náklad 400kusů)

220,- Kč
Sklad.č. 210:

Když Irène Hillel-Erlanger vydala v r. 1919 v nakladatelství Cres prózu „Voyages en kaleidoscope“ (Cestování kaleidoskopem), stala se pro zasvěcence klasikou esoterické literatury a pro některé literární znalce až jakýmsi románovým kubismem. Před vydáním „Cestování kaleidoskopem“ publikovala autorka pod pseudonymem Claude Lorrey v letech 1909-1913 i několik pozoruhodných básnických sbírek. Jako scénáristka spolupracovala na prvních filmech režisérky Germaine Dulac, a je tak možné se domnívat, že právě z těchto zkušeností pramení síla jejích vizí i vynález promítacího kaleidoskopu, který zjevuje „ukrytý smysl všech věcí“ a „harmonii rodící se z výměny pohledů“. O jejím životě je známo jen velice málo. Její dávní předkové údajně pocházeli z antických královských a rabínských rodů (odtud zřejmě její původní jméno Irene Hillel-Manoach). Jméno Erlanger (jež později jméno Manoach vystřídalo) patřilo hudebnímu skladateli Camille Erlangerovi (1863–1919) a z tohoto svazku vzešel i jediný syn Philippe Erlanger, umělecký kritik, novinář a historik, který se v 60. letech dvacátého století stal nositelem Řádu čestné legie za zásluhy spojené se založením Mezinárodního filmového festivalu v Cannes – byl on to, kdo s touto ideou přišel. Irène Hillel-Erlanger vydala v r. 1919 v nakladatelství Cres prózu Voyages en kaleidoscope (Cestování kaleidoskopem). Patrik Rivièr nás zpravuje, že na večírku, který její otec uspořádal u příležitosti vydání této knihy, se měla Hillel-Erlanger otrávit ústřicemi, každopádně několik týdnů skutečně nato zemřela. Během týdne po vydání knihy byl téměř celý náklad shromážděn a zničen. Vynořila se fáma, že snad měla Hillel-Erlanger v knize kompromitovat jistý finanční trust… Kniha je věnována „vzácné duši: L. B.“, což je možná její přítel Léon Bloy, ale možná také její velká přítelkyně, alchymistka Louise Barbe, manželka dr. Voronoffova (jenž se stal terčem všeobecného posměchu, neboť se prokazoval úředním datem narození svého otce a tvrdil, že vlastní elixír života), jež zemřela rok po vydání této knihy, údajně po požití velkého množství „pitného zlata“. Tato mladá žena, která společně s Canselietem a Hillel-Erlanger patřila mezi časté návštěvníky slavné stavitelské rodiny des Lesseps, stála r. 1910 modelem pro slavnou olejomalbu Jeana Juliena Champagne „Nádoba Velkého díla“, jež se objevuje na frontispice reedice Canselietova díla: Dvě alchymická sídla, kde je zveřejněna i fotografie této ženy z r. 1913. (J. J. Champagne byl geniálním Fulcanelliho kreslířem, jenž spolu s Bertrandem de Lesseps vynalezl slavné vrtulí poháněné sáně, které tolik obdivoval přítel zmíněných hermetiků Raymond Roussel a který spolu s hermetikem Schwallerem de Lubicz znovuobjevil techniku barvení skla, jež se používala ve slavných vitrážích v katedrále v Chartres. Tento veselý umělec bývá někdy neprávem považován za Fulcanelliho samotného – např. R. Ambelainem aj. – snad to vzniklo z věnování, které v žertu vepsal do knihy Tajemství katedrál svému pseudožáku Julesi Boucherovi, v němž se podepsal jako Fulcanelli.) Mezi velké obdivovatele Louise Barbe patřil slavný básník Paul Éluard. Mezi přítelkyně Hillel-Erlanger patřila i Krisanovskaia, manželka předsedy Akademie věd Sovětského svazu, jejíž román Elixír života byl přeložen do francouzštiny v r. 1927. Irène Hillel-Erlanger byla blízkou přítelkyní Louise Aragona, jenž její jméno v některých svých básních připomněl a zároveň ji zavedl mezi dadaisty a později i do okruhu zakladatelů surrealistické skupiny, scházející se na památném Place Blanche v Paříži.