Rozhovor o andělu

Pondělí, 20 Červenec, 2015 - 18:34

Annick de Souzenelle:

Až dosud byl západní svět obezděn logikou morálního zákona, která zabíjí eróta. Dnes eróta zabíjí bezmezná volnost. To říkám z toho důvodu, že jedině skutečná láska, totální erós může probourat tyto zdi a proniknout do imaginálna. Jedině touha dává křídla, a i když nás vede po ostří nože, umožňuje nám participovat na andělu.

Pierre-Yves Albrecht:

Hned na samém začátku kladeš otázku po vztahu mezi láskou a Andělem, přesněji řečeno mezi láskou lidskou a božskou. Myslím, že jsou dvěma stránkami jedné a téže Lásky, té, kterou nazýváš totálním Erótem. Přejít od jedné k druhé nepředpokládá, že naši lidskou skutečnost nahradíme nějakou skutečností andělskou, ale spíše že budeme schopni provést metamorfózu milujícího pohledu a samotného modu naší lásky.

Co jiného je tato lidská láska, než jistou theofanií, určitým druhem zjevování božské krásy v krásné bytosti? Vždyť přece musíme vyjít z místa, na kterém se nacházíme! Tedy od prosté lidské lásky. A poté láskou k tomuto smyslově vnímatelnému odrazu uvolnit epifanii, jež odhaluje a zároveň skrývá jas vznešenějšího plamene. Když odpadnou závoje, vidí milenci okem božím a cítí srdcem Anděla. Každý podněcuje v tom druhém pohled vlastní Andělu. A to je láska. Ale tento pohled vyjímající Anděla můžeš aplikovat na veškeré skutečnosti smyslového světa, neboť i Země, ve své transparenci, jež se nám zdá tak neprůhledná a těžká, je sama Andělem. Četla jsi „dialog s Andělem“?

A. de S.:

Ano, a také mě toto svědectví hluboce zasáhlo, tento rukopis se mi ostatně dostal do rukou od Rogera Breta a Clauda Mettry, kteří vedli vysílání France-Culture v 70. letech. Tehdy jsem požádala, aby byl rukopis zredigován, natolik jsem vycítila autenticitu a hloubku jeho poselství. Také jsem se setkala s Gittou Mallaszovou, za kterou jsem šla, abych jí vyjádřila svůj vděk. A též abych se jí svěřila s jednou svou emocí, velmi osobní, neboť jeden ze zmiňovaných andělů potvrzoval to, co jsem napsala v Symbolismu lidského těla, ve své první knížce, která tehdy právě vyšla. Ta kniha byla ve své době velmi odvážná, neboť jsem si v ní dovolila napadnout oficiální překlady Bible a tvrdit, že Strom Poznání se netýkal dobrého a zlého, ale naplněného a dosud nenaplněného bytí. Anděl ho nazýval stromem toho, co se stalo světlem, a toho, co ještě zůstalo v temnotách, což mělo tentýž smysl. Anděl dokonce důrazně tvrdí: zlo neexistuje, pouze dosud netransformovaná síla. Byl to pro mě tedy takový úsměv Anděla…

Ale těžiště knihy spočívá samozřejmě v něčem jiném. Anděl, možná i „andělé“, neboť je jeden, který pomáhá, jeden, který září, jeden, který měří, atd., tj. jeden anděl přidělený každé ze čtyř naslouchajících osob – nebo také jeden jediný anděl, který na sebe bere různé funkce, nevím – ale učení vede tyto čtyři osoby vstříc hrůzostrašným časům, které je čekají. Hrůzostrašným ve světě, ale takovým, že nabudou smyslu, pokud budou vědět, že jejich Pán je v nich a tvoří s nimi Jedno, říká anděl. Tři z těch osob jsou Židé a zemřou v nacistických táborech, jediná Gitta je křesťanka, zaznamenává ony rozhovory, aby nám pak předala, co se z nich zachovalo.

P.-Y. A.:

„Dialog s Andělem“ je imaginální slovo, inspirovaný logos.

A. de S.:

Naprosto iracionální řeč. Občas i šílená, jako například v tomto: „Dávej hlad a nikoli sytost.“

P.-Y. A.:

I anděl dává hlad po Bohu.

A. de S.:

Ano! Anděl se také chápe tvé řeči, když říká: „Buďte žízniví po opilosti, ona jediná vykupuje.“ I ty v jednom svém díle říkáš, cituji to po paměti: „Čas opilosti je ryzí přítomností, „bezčasím“, v němž se protiklady rozpouštějí v theofanii.“

P.-Y. A.:

Proč je tedy opilost vykupitelkou? Neboť anagogická opilost, ta, která pozvedá duši, střízlivá opilost ducha, jak ji někteří nazvali, předjímá zkušenost věčnosti prostřednictvím vidiny jisté „transparence“ uchopené ve věcech světa, kterou můžeme ztotožnit se svým andělem-archetypem.

Dokonce i nemotorná opilost, kterou naše děti vyhledávají prostřednictvím drog a alkoholu je pokusem zvěčnit čas, učinit neprůhledné transparentním. Neboť i čas sám je naším andělem, v nás ještě nenaplněným. Dochází tedy k dramatickému hledání, které se pokouší vyvolat jeho povstání, které se pokouší způsobit, aby se zjevilo dosud neprojevené, aby se „já“ poznalo ve svém vlastním andělu a Pánu. Samozřejmě jelikož tyto opilosti nejsou nijak zaměřené, fungují jako katalyzátory a prudce uvrhají dítě do bezedné prázdnoty, která není ničím jiným, než neznalostí sebe sama a zapomněním „Pána“… A dokud trvá tento pád, stvrzuje se jeho existence jako do neurčita odkládaná věčnost.

Člověk volá: „jsem ztracen!“ Skutečně, ztracen sobě samému. Od tohoto mrtvého času se můžeme k postupně znovu nalézané věčnosti začít přesouvat jedině prostřednictvím skutečné, iniciační opilosti, čarovným rituálem, extatickými vizemi.

A. de S.:

Anděl také připravuje nový svět, který se právě stává „nikoli za pomoci zla, ale prostřednictvím duševní alchymie proměňující temnoty ve světlo.“ „Nemožné je zákonem nového,“ říká.

P.-Y. A.:

Naše utopie je skutečností Anděla.

A. de S.:

„To, co ještě není skutečné“ se zrovna stává, anděl to připravuje. Ta kniha byla neuvěřitelně úspěšná. Významně přispěla k probuzení srdcí, právě proto, že v ní Erós boří zdi strachu. Když se člověk bojí, staví zdi… s onou brutální silou, která je projevem bezmoci.

P.-Y. A.:

Přesně tak, ale Erós také boří hradby ducha, pokud nebyl ochočen dlouhým odříkáním. Přechod mezi dvěma aspekty téže Lásky, o němž jsem předtím mluvil, vyžaduje značnou míru přísné osobní disciplíny, podobnou vedení stromu od růstu k vyrašení květů a konečně k uzrání jeho plodů.

A. de S.:

Toto stoupání mízy ve stromě, kterým jsme, to je celý náš život. To my se máme stát jeho plodem.

Ráda bych něco řekla o tomto stoupání mízy v mé zkušenosti, ale připadám si trochu rozpolcená mezi silným vědomím toho, že bych měla vydat svědectví, a potřebou střežit tajemství, pokud jde o posvátno.

P.-Y. A.:

Musíš to říct, je to velmi důležité! Ostatně právě proto jsme se setkali.

A. de S.:

Prozatím ten problém odsunu, protože bych se tě chtěla zeptat, co si myslíš o blízkosti anděla a dítěte před pubertou.

P.-Y. A.:

Když Hermés mluví se svým žákem Thovtem, řekne mu toto: „Vidíš, mé dítě, kolika těly musíme projít, kolika chóry daimónů a jakým souvislým procesím a jakými všemi hvězdnými dvory, abychom spěchali k Jednomu a Jedinému.“ Když zde Hermés vybízí duši svého učně, aby se navrátila ke zdroji, je to pouze proto, že duše nejprve sestoupila, aby „oživila“ těla, a že existovala již před svým sestupem do těl.

Duše je „v potenci“ pozemským nebo nebeským Andělem. Zároveň je duše člověkem!

Po své cestě dolů je duše traumatizovaná, zahalená a již ponořená v zapomnění. Výchova rodičů k tomu u dítěte velmi rychle přidá několik dalších závojů, které „zahalí“ paměť. Přesto dítě, jeho duše nebo jeho Anděl, mívá geniální záblesky, během kterých si náhle „vzpomene“, ponoří své vědomí do dávných sfér, kterými prošlo, a nám, dospělým, odhalí krajiny založené na zázraku nebo na magii. V těchto chvílích se dítě zdá být obýváno něčím, co není jím samým, nějakou osobou přerůstající jeho malost: tato osoba je jeho Andělem.

A. de S.:

Pokud říká Hermés pravdu, pak znám jedno dítě, které muselo během průchodu andělskými světy před svým sestupem sem na zem zůstat zachyceno v jednom z nebes. Jeho hmotné tělo bylo těžce postižené, ale měl zcela naddimenzované srdce a inteligenci a nenáležel vůbec do našeho časoprostoru. Během noci ho anděl poučoval a on tak anticipoval lekce, které mu měl jeho učitel druhý den přednést. Stejně tak zatímco byl Quebečan, viděl skrze zdi jednoho domu ve Francii, kde bydleli jeho blízcí – mohl do detailu popsat veškeré vybavení toho domu. Se svým tragicky zdeformovaným tělem říkával svému otci: „Tati, zvenku to není hezké, ale kdybys jen věděl, jak hezké to je uvnitř.“

Tento zázrak se vrátil do světa andělů poté, co opracoval duši svého otce. Toho člověka jsem dobře poznala u mikrofonu Radio-Canada, kde jsme hluboce pohnuti hovořili o dětském utrpení.

Christiane Singerová, naše milovaná a geniální Christiane, ve své knize Věky života hovoří o „šamanských schopnostech nejmladšího dítěte, které přetrvávají až do jeho adolescence.“ Mluví o dívkách z Bali, které tančí bosé na žhavých uhlících, i o tom sedlákovi, který poslal svého mladého syna najít býka, jenž unikl a ve vesnici šířil hrůzu a strach tím, že porážel vše, co mu přišlo do cesty. Dítě býka zastaví, nasadí mu ohlávku a přivede jej zpět na farmu klidného jako beránka.

Přátelé, kteří byli v Mongolsku, mi vyprávěli podobný příběh, který se nedávno stal: koně uprchli do stepi. Jeden člověk je celý den marně hledal. Když se večer vrátil, řekl svému devítiletému synovi, aby se po nich šel také podívat. O hodinu později, již po setmění, se chlapec s koňmi vrátil.

P.-Y. A.:

Sarah, má malá dcerka, je po matce Ekvádořanka. Má v rodině indiánskou i šamanskou krev. Často mě překvapuje prudkými výkyvy mezi chováním pětiletého dítěte, jak se běžně projevuje, a šamanskou osobností, jež se čas od času znenadání vynoří v tónu jejího hlasu, v odlesku jejích očí, nebo v tom, co říká a co najednou nijak nesouvisí s dítětem, kterým je. Často například říká, že je někdo v její hlavě, kdo jí přináší myšlenky a slova. Což je přesně role Archanděla Gabriela, kterého Avicenna, jak jsme viděli, nazývá dárcem forem. Sarah tvrdí, že „někdo myslí v její hlavě“.

A. de S.:

Anděl promlouvá prostřednictvím dítěte, o tom není pochyb. Z mnoha takových příhod zmíním jenom dvě. Ta první se mě osobně dotýká: stala se na konci roku 1969, nebo možná na začátku roku 1970. Tehdy jsem začínala promlouvat a scházet se doma s přáteli, abych jim vykládala o zázracích, které jsem postupně objevovala. Mé děti u toho bývaly a více či méně nám naslouchaly. Mému synovi bylo sedm let. Jednou večer, když už všichni odešli, si přede mě stoupnul a povídá: „Mami, když vyučuješ, tak úplně záříš. Je úplně šílené, jak moc pomáháš těm lidem postupovat dál, ale ty sama přitom dál nepostupuješ!“ To mě zarazilo, a když jsem po něm chtěla, aby mi to vysvětlil, tak samozřejmě nemohl. To jeho prostřednictvím promluvil anděl, který mě chtěl důrazně oslovit.

Druhou příhodu mi zrovna vyprávěla jedna přítelkyně. „Mám tříletého syna,“ řekla mi, „jmenuje se Raphaël. Jednou jsem přemítala o své zášti vůči matce, on byl ke mně přitisknutý a najednou, aniž bych mu cokoli řekla, mi pověděl: „Žehnej své matce.“ Zeptala jsem se ho, kdo mu ta slova našeptal, chvíli váhal a pak odpověděl „Holubice!“

P.-Y. A.:

V naší řeči v této knize je tato holubice skutečně andělem. V tomto věku se u dítěte výborně rozvíjí jeho aktivní imaginace, jediná schopnost umožňující probádávat imaginálno, svět archetypů. V průběhu let nad ním ale převezmou moc imaginárno a představy. Tehdy řekneme, že dítě zvážnělo a dospělo.

A. de S.:

Bohužel je to pravda! Ale také se stává, že tento vážný a dospělý člověk, v pokročilejším věku, když proměnil své vnitřní bažiny v novou zemi, znovu nalezne duši dítěte. „Pokud se z vás nestanou znovu tyto malé děti,“ říká Ježíš, „nevstoupíte do království,“ do toho království, které je v nás!

Zdá se mi, že jde o to znovu nabýt „panenství“ v tom vznešeném slova smyslu, které umožňuje, abychom stejně jako malé děti dělali udivující věci považované za zázraky – abychom pronikli do imaginálního světa. Ale když se tento svět andělů dotýká dítěte, když prostupuje jeho srdcem, nic dříve známého není schopné vysvětlit, čeho se v tu chvíli stává příjemcem.

Bylo mi čtyři a půl roku, když se přihodila událost, která se stala základem mého dalšího života. Později jsem zjistila, že mou zkušenost popisuje Lev Šestov ve své knize Zjevení smrti, zabývá se jí zejména u Dostojevského a Tolstého… Ve velmi staré a moudré knize říká toto:

„Je lépe, aby se nikdy nenarodil ten, kdo chce vědět, co bylo a bude, co je pod zemí a co je nad nebesy. Nicméně tehdy mu odpovím, že podle této knihy je Anděl Smrti, který sestupuje k člověku, aby oddělil duši od těla, zcela pokrytý očima. Proč? K čemu potřebuje tolik očí, když vidí všechno na nebi a zde na zemi nepotřebuje nic rozlišovat? Myslím, že ty oči mu nejsou určené. Stává se, že Anděl Smrti zjistí, že přišel příliš brzy, že čas toho či onoho člověka ještě nenastal: v tu chvíli neodnese jeho duši, ani se tomu člověku neukáže, nechá mu místo toho jeden z párů očí, jimiž je jeho tělo pokryto. A ten člověk pak nevidí jenom to, co vidí ostatní lidé a co je schopen vidět svýma přirozenýma očima, ale i další nové a úžasné věci, a vidí je jinak než věci běžné, nikoli jak je vidí lidé, ale jak je vidí obyvatelé „jiných světů“, tj. tyto věci pro něj neexistují „nutně“, ale „svobodně“, jsou a zároveň nejsou, objevují se, když mizí, a mizí, když se objevují. Svědectví starých, přirozených očí, očí „všech“, zcela odporuje tomu, co vidí oči, které mu zanechal anděl. Jelikož jsou však všechny naše ostatní smyslové orgány i rozum samotný spojeny s naším běžným zrakem a jelikož se k němu vztahuje i veškerá lidská zkušenost, individuální i kolektivní, nové vidiny se zdají být směšné, fantastické, zdají se být překročením jakéhosi zákazu či výplodem rozrušené imaginace.

Ještě krok, zdá se, a nastoupí šílenství. Nikoli poetické blouznění, inspirace, o níž se hovoří i v manuálech filosofie a estetiky a která byla tolikrát popisována a ospravedlňována kdekoli a kdykoli bylo třeba pod jmény Erós, Mania či Extáze, ale šílenství, které se léčí zavřením do komory. Tehdy nastává boj mezi oběma zraky, boj, jehož výsledek je stejně problematický a záhadný, jako jeho počátek.“1

Šestov se domnívá, že Anděl Smrti navštívil Dostojevského, když stál na popravišti. Pokud jde o mě, navštívil mne anděl ve stavu zhroucení, jež jsem coby dítě pociťovala jako svého druhu smrt. Jednalo se o zhroucení rodiny! Můj otec, zraněný v 1. světové válce, již nebyl schopen vykonávat svou práci ani zajistit rodinu – odešel. Moje matka se svými třemi dětmi opustila Bretaň. Má sestra a já jsme se ocitly v Paříži v internátu mezi jeptiškami uzavřenými před duševním trápením dítěte. A moje chůva? Kam se poděla má drahá Chůvička? Její zmizení mě pohltilo! Neměla jsem již žádný záchytný bod, jedině Svatou Pannu a Ježíška, kterým jsem musela každý večer dělat místo ve své posteli tím, že jsem se na příkaz sester přivinula ke zdi… Když mě několik nocí po sobě navštívil anděl, byla jsem zděšená – vypadal jako rozlícený oceán plný očí a vrhal na mě vlny, jako by to byla chapadla, která se mě pokoušela chytit, vydával při tom děsivý řev, který nabíral na síle, když se ke mně chapadla blížila. Byla jsem zkamenělá strachy, nemohla jsem se pohnout ani vykřiknout. Všechno se uklidnilo, až když jsem znovu našla svou chůvu.

Od mého narození až do své smrti pro mě byla strážným andělem. I když jsme jí už nemohli platit ani šesták, zůstala s námi v Paříži a chodila uklízet do domácností, aby pomohla naší matce nás vychovat. Říkám ti, byl to anděl! A to vůbec nezmiňuji, co všechno pro nás udělala za války – té druhé světové, tentokrát – abychom měly co jíst nebo čím se zahřát! Je jisté, že kromě ní, která chápala všechno svým srdcem, nemohl nikdo v rodině vnímat onu realitu, ke které jsem měla přístup a která se chvílemi zdála skutečnější než náš běžný svět. Věděla jsem také, že pokud se mě anděl dotknul, byla to buď smrt, nebo patologické zhroucení. Možná je to on, kdo chodí brutálně odnášet nemluvňata z kolíbek? Myslím si, že Anděl Smrti je ten samý cherubín, který střeží Strom Života. Vím, že se s ním setkám znovu a že tehdy se nebudu mít čeho bát…

P.-Y. A.:

Nevím, jestli tě to pomůže uklidnit, ale připomenu ti Sókratův optimismus tváří v tvář smrti: „Sluší se, abychom smutnili nad životem a radovali se ze smrti, neboť když žijeme, kráčíme směrem ke smrti, zatímco když umíráme, směřujeme k životu.“

A abych ještě zdůraznil nehmotnost duše a věčnost Anděla, tentýž Sókratés jednou odpověděl někomu, kdo se ho pokoušel vyděsit řečmi o tyranovi, který usiloval o jeho život: „Sókratés je v nádobě. Tyran nemá žádnou jinou moc, než tu nádobu rozbít. Když se tak stane, voda se vrátí do moře!“

A. de S.:

Mé duševno, naplněné touto jistotou, nemá strach, ale kdo ví, zda mi nějaký malý daimón, o kterém ještě nevím, nezkřiví žaludek, až nastane ta chvíle? To nemohu tvrdit! Ale chtěla bych se vrátit k dětství, tomu tak důležitému období. Myslím, že stejně jako po narození ještě nějaký čas zůstává na vrchu hlavy otevřená fontanela, to oko pozorující nebe, tak i víčka dětského srdce zůstávají nějaký čas dokořán a jeho plíce vidí. Neboť to jsou plíce, které vidí a které se prodlužují do andělských křídel – proto jsou ostatně křídla Serafínů plná očí… V lidském těle ledviny slyší a plíce vidí…

Zdá se mi, že až do nějakých pěti nebo šesti let si dítě zachovává čerstvou vzpomínku na ten svět, ze kterého přišlo!

Nemám na to žádnou jasnou vzpomínku, ale pořád ještě se vidím, jak chodím nebo spíše běžím ulicemi Rennes, ještě před tím velkým rodinným otřesem, byly mi tak tři nebo čtyři roky a uháněla jsem za svou matkou, která šla velmi svižným krokem, a pořád ještě se vidím, jak jsem si tehdy říkala: „Do jakého absurdního světa jsem to spadla!“ Musela jsem tehdy přece mít nějaký pól pro srovnávání, nějakou referenci, podle které jsem to tvrdila, nebo ne?

P.-Y. A.:

Tvoje duše si udržovala vzpomínku na svou vlast. Vycházela ze svého vězení a Anděl pokukoval u okna po krásných vidinách za hranicemi svého vyhnanství. Mezi existenciálním zlomem, který prožívají některé děti, a světem Anděla existuje velice úzká spojitost.

V šamanském světě, po jehož stopách jsem se vydal do Severní Afriky, prožívá mnoho adolescentů extrémně citlivých na imaginální svět po mnoho let hroznou krizi, než se potvrdí jejich role a funkce šamana. Dlouhé a osamocené bloudění na okraji společnosti je postupně přivádí blíž a blíž k onomu očekávanému setkání s Andělem, často umocněnému transem a stavem posedlosti vnímanými jako zasvěcení, po kterém mladík získá thaumaturgické schopnosti.

A. de S.:

Skutečně se nacházíme ve světě, který třetí kapitola knihy Genesis označuje jako svět vyhnanství – súfijci zase hovoří o západním exilu. Jsme v exilu, vyhnáni od našeho vnitřního ženství, jež v nás samých představuje neuvěřitelný potenciál, kteří fyzici postupně odhalují a označují jej jako „zahalenou realitu“ všech věcí, jinými slovy imaginální svět. Z nás samých i ze všech ostatních věcí vidíme pouze vnější schránku. A jsme vyzýváni, abychom tuto schránku roztříštili a kráčeli směrem k úplnosti nás samých i všech věcí, stejně jako je Jákob vyzván, aby rozlomil slupku „mandle“, hebrejsky Luz – což je jméno země, na které usnul – a aby vystoupal po žebříku, který vede až k jeho Pánovi. A po tomto žebříku kráčejí seshora dolů i zdola nahoru andělé!

P.-Y. A.:

Jákobův žebřík je krásný obraz – objevují se v něm všechny možné druhy Andělů: jsou nebeské i pozemské. Avicenna ztotožňuje pozemské Anděly s kontemplativními a praktickými schopnostmi. Každý člověk má na svém pravém rameni Anděla, který kontempluje Anděly nad sebou a po žebříku stoupá nahoru, zatímco na levém rameni má jiného Anděla, který hledí dolů. Ten představuje praktickou inteligenci (tu, která píše), která by měla přijímat informace od kontemplativní inteligence, jež je přijímá shora. Často tomu tak není. Často si praktická inteligence dělá, co chce, a v tu chvíli nemohou informace proudit shora dolů.

Tehdy se bytost uzavírá do neprůhlednosti a do ne-smyslu. Nedostává se nám žádné zprávy z nebe. Naše bytost je rozpolcená a k nastolení harmonie je třeba, aby se Anděl levé strany spojil s Andělem pravé strany, svým nebeským dvojčetem.

A. de S.:

Ano, často jsem samu sebe přistihla, jak na konferencích říkám nebo píšu věci, které nevím. Ale vposled popisuješ dvě mozkové hemisféry. Pravý mozek zachycuje imaginálno, to je anděl na pravém rameni, zatímco levý mozek, anděl na levém rameni, strukturuje život člověka a jeho meze.

P.-Y. A.:

Naše ideální bytost se podílí na harmonizaci obou. Ale kontemplativní intelekt přesto zůstává orgánem nesmrtelnosti v duši. To do něj projektuje nebeský Anděl formy poznání, jichž je příjemcem.

A. de S.:

Tělo promlouvá. Ale je těžké vysvětlit našim současníkům s duchem zformátovaným psychologickými kategoriemi, že z ontologického hlediska je pravá strana těla ženská a levá mužská. Stejně tak je těžké naučit je uvažovat v dynamice života a nikoli v zkostnatělých konceptech, kupříkladu v tom smyslu, že čínský jang je jang na cestě k tomu stát se jin a jin je zase na cestě k tomu stát se jang. A to i ve smyslu vertikalizace jsoucna – neboť tento pohyb rozvržený do plížení se světem postrádá jakýkoli smysl, ale pokud ho vertikalizujeme, tak prostupuje andělskými světy, začleňuje je do sebe a vede k Bohu.

P.-Y. A.:

S oblibou říkám, že ženské je „zahalená skutečnost“ a mužské je „vyložený řád“. Abych se ale vrátil k Andělu, myslím si, že naše duše je Andělem v potenci a že Anděl je duší v aktu.

A. de S.:

Je třeba, abys toto říkal, to je báječné.

P.-Y. A.:

Když se levý Anděl spojí s tím pravým, naše duše se stává Andělem v aktu. Podle své přirozenosti je naše duše Andělem v potenci a to, co nazýváme „pozemským Andělem“ je vposled tato duše, která se rozvinula do své dokonalosti. V každém z nás tedy existují možnosti růstu, můžeme postupovat k čím dál tím větším stupňům andělství.

Pokud chceme hovořit o osobních zkušenostech, domnívám se, že pozemští Andělé představují naše „pneumatické“ schopnosti.

Avicenna hovoří o fyziognomii, upřesňuje, že první stupně andělství jsou charakteristické jistým charismatem vztahujícím se k této fyziognomii: například být schopný číst v myšlenkách druhého, nebo druhému vnuknout své vlastní myšlenky.

Celkem brzy jsem si všimnul, že tento dar mi není cizí a že tato „baraka“2 je pro mé povolání terapeuta nadmíru důležitá. Toto poznání Anděla je v terapii blahodárné v tom smyslu, že nám vždy umožňuje zahlédnout nevyužitý potenciál a poklady nacházející se v lidském srdci. Jde o velice intimní schopnost, když člověk umí vstoupit do Anděla trpícího, čímž mu umožní zaslechnout „šelest křídel“ plný naděje.

A. de S.:

Všechno spolu souvisí. Jsme všichni Jedno, druhý je v nás! Stejné slovo v hebrejštině označuje i to, co pošetile překládáme jako „zlo“ a co je ve skutečnosti nevědomostí (tím, co ještě není světlem). Tehdy se vyslovuje „Ra“, ale pokud ho vyslovím „Rea“, znamená to „bližní“! „Druhý“ se nachází v dosud neuvědomělé části mého já. „Miluj bližního jako sebe sama,“ i víc, „neboť je v tobě,“ je tvou součástí!

Anděl je i v tom, co označuješ jako „psychologické“ a co bych já raději nazvala počátkem psýchy, nepříliš vděčnou ženskostí prvního odhaleného závoje – ano, i tam už je anděl. Když člověk spatří anděla v tomto prvotním prostoru psýchy a když spatří vše, co se ještě ukrývá za tímto andělem střeženým prostorem, spatří to, co ještě spí a co je obtížné probudit!

P.-Y. A.:

To, co spí a co je v zapomnění! Možná, že v terapeutickém aktu, který je aktem lásky, se vše vyřizuje mezi dvěma Anděly, Andělem nemocného a Andělem terapeuta, přičemž obě osoby jsou v tu chvíli pouze „nevědomými aktéry“ svých Andělů!

A. de S.:

Také znám tuto práci, která se děje naším prostřednictvím, ale nevychází z nás. V takových chvílích se cítím být kanálem, kterým proudí něco, nějaká síla. Tu práci nejspíš vykonává anděl.

P.-Y. A.:

To nejsme my! To je proud Anděla, který prochází slovem, úsměvem, pohlazením a který léčí. Pokaždé, když se někdo vyléčí, nachází prostřednictvím jazyka ptáků ten „radostný smích“.

Abychom byli přesnější, nemyslím si, že jsme pouze pasivními zprostředkovateli. Andělská energie odkazuje k imaginálnímu světu – i sám zprostředkovatel musí mít odpovídající složení! To nemusí znamenat, že fyzicky vstupujeme do imaginálního světa, ale pouze, že se pohled psychiky mění. Oko srdce se otevírá a funguje jako zrcadlo, od kterého se odrážejí archetypální obrazy. Pohled přijímá odlišnou informaci, sám se prostřednictvím aktivní imaginace stává imaginálním a schopným patřit na transparenci reálna, na spící poklady.

A. de S.:

To jsou oči, které ti byly dány.

P.-Y. A.:

Jedno oko je nám dáno a najednou s ním vstupujeme do transparence neprůhledného. Závoje se odhalují. To, co pro mnoho lidí zůstává neviditelným, se ti ukazuje jako viditelné.

K tomuto tématu bych ti rád pověděl jeden pěkný příběh, který se mi stal v Jižní Americe. Tchán a tchyně mého syna nás pozvali do Ekvádoru. Snacha nám představila jednoho svého přítele šamana, který nás pozval, abychom se zúčastnili nějakého obřadu v jednom údolí plném vibrací, velmi tajemném. V prérii, kterou se proplétal pěkný potůček, tam byly staré ruiny nějakého inckého chrámu. Obřad začal rituálem v potní chýši, potom šaman rozdělal velký oheň, dlouze hrál na tamburínu a zpíval, poetizoval a vyvolával síly přírody i předky. Celé to působilo orakulárním dojmem a myslím, že jsme nebyli daleko od zpěvů Sibyly nebo Pýthie z Delfského chrámu. Když byl oheň dostatečně velký, sebral Marco, ten šaman, několik uhlíků a nakreslil s nimi na zem rudého orla. Ostatní účastníci tomu nevěnovali pozornost, buď spali, nebo byli pohlceni snovými vidinami. Denyse, moji ženu, a mě to velmi zaujalo. Marco začal kolem tohoto orla tančit. Jeho žena, taktéž šamanka, recitovala básně. Poté pronesl tuto větu: „Co je nahoře, je i dole, dobře se podívejte!“

A. de S.:

Hermés Trismegistos.

P.-Y. A.:

Ano, Hermés. Ta sibylská věta mě zaskočila. Přišlo mi geniální, že jsem slyšel toto hermetické úsloví vyslovené ekvádorským šamanem, tisíce mil a tisíce let od starověkého Řecka. V jádru se od té doby nic nezměnilo. Všechno spolu dosud souviselo.

V tu chvíli mi žena řekla: „Podívej se na konec údolí!“ Nacházeli jsme se v dolině obklopené ze všech stran temnými horami. Obloha byla úplně jasná, až na malou skupinku mraků, které se začínaly seskupovat na Západě. Mraky brzy získaly tvar a Denyse postřehla: „Vypadají jako velký pták.“ Obrys ptáka se vyjasnil a stal se z něj orel, jehož rozpětí postupně pokrylo celou oblohu. Nevím proč, ale tato ohromná a úžasná okřídlená silueta ve mně vyvolávala velmi silný dojem lásky, který mi téměř automaticky vehnal do úst slova Nervalovy básně: „Bytost nezměrné velikosti, muž, nebo žena, nevím, se těžce vznášel nad prostorem, jako by bojoval s hustými oblaky. U konce s dechem i se silami spadl nakonec doprostřed ztemnělého dvora, přitom se křídly zachycoval a odíral o střechy a balustrády. Mohl jsem jej chvíli pozorovat. Byl zbarvený doruda a jeho křídla se leskla proměnlivými odlesky tisíců barev. Oděn do dlouhé róby antického střihu, podobal se Andělu Melancholie od Albrechta Dürera.“

Ten náš anděl tak sice nevypadal, ale v mém srdci vyvolával podobný dojem. Bylo to, jako by přicházel otec, zahalující celý svět ve vyhnanství do své nezměrné dobroty, a to s takovou silnou přítomností, s takovou jemností, že mi z očí prýštily slzy jako z fontán. Tváří v tvář této vidině se ve mně něco zlomilo. Anděl z výparů, Angelos Christos, Anděl Otec nebo Gabriel, zkrátka jakkoli ho budeme chtít nazývat, se poté zastavil v dokonalé vertikále nad orlem z uhlíků syčícím a doutnajícím na zemi a setrval tak v poklidné meditaci. Trvalo to snad věčnost, načež jeho silueta sklouzla pomalu k Severu a schovala se za vrcholky hor. Byl jsem zlomený. Znovu jsem pomýšlel na krásné biblické vidiny Mojžíše a jeho druhů, na úžasnou vizi Prorokovu, když vycházel ze stanu a byl náhle jat majestátem Anděla rozpínajícího svá křídla na nebi, kterými pokryl celý obzor. Muhammad je zdolán bázní a není schopen ničeho před krásou a mocí Anděla v jeho nadlidské podobě nejvyšší slávy, přestože mu tento přináší poselství lásky.

Potom nabídnul šaman každému z nás svůj bubínek. Hrál jsem na něj, ale nástroj už nezněl. Marco řekl: „Pierre-Yves je nemocný. Teď musí kráčet bosý po zemi.“ Druhý den jsme se vrátili do Švýcarska. Bylo 21. března, den jarní rovnodennosti. Postihla mě těžká choroba, neúměrně zvýšená činnost štítné žlázy, která vyhnala můj srdeční tep na hranici únosnosti: 180 úderů za minutu dnem i nocí! V tu chvíli ve mně došlo k velkému zhroucení. Všechny mé orgány byly zasaženy, sedřeny, spáleny, sežehnuty.

A. de S.:

Měl jsi umřít.

P.-Y. A.:

Ano, samozřejmě, často jsem byl jen krůček od smrti. Jistým způsobem jsem celou tu dobu umíral, ale nebylo to tak těžké. Postupně jsem si uvědomoval lekci, kterou jsem dostal od orla a iniciace. Uvědomoval jsem si, že jelikož jsem hvězdným znamením lev, bylo zasaženo srdce, projevil se „oheň“, dávkování třech alchymických ohňů, o kterých jsem zrovna psal disertaci.

A. de S.:

Spálilo tě to.

P.-Y. A.:

Spálilo mě to. A myslím, že v té výhni se jistým způsobem kovy přeskupily, teploty se zharmonizovaly. Byla to součást alchymického procesu, černé dílo. Na tělesné úrovni to pro mě byl velmi náročný rok, protože moje tělo nijak nereagovalo, ale na druhou stranu jsem prožíval úžasné andělské stavy. I když mé nohy nefungovaly a jakékoli jídlo chutnalo po železe, prožíval jsem jakýsi druh existenciální subtilnosti, který jsem nikdy předtím nezažil. Jako by se organická pouta rozvolnila a moje duše mohla vést svůj život bez omezení a diktátu fyzikálních zákonů. Paradoxní!

Dalo by se říci, že moje duše byla zklidněna. Během této slavné noci Andělů, kdy mě moje duše „opustila“, jsem pochopil, že prožívám „noc“ smyslů. Tím, že mě nemoc uvedla do „úsporného režimu“ mě moje smysly „odebraly“ smyslovému světu a probudily do světa srdce a imaginálna.

Když se člověk probudí z tohoto spánku, uvědomí si archetypy, které se nám ukazují v nejkrásnější možné formě: v podobě Anděla. Alí, emír věřících, říkal: „Lidé spí. Probudí se, teprve když zemřou.“ A přesně to se se mnou dělo. Jednoho večera jsem umíral, dusila mne nějaká bronchopneumonie nebo něco podobného a já ležel nehybně v posteli v hlavním pokoji svého domu. V jednu chvíli jsem náhle spatřil dva Anděly, jak se modlí před krásnou vitráží v západní zdi místnosti. Ale když na to dnes myslím, uvědomuji si, že moje hlava se s ohledem na umístění postele musela nutně dívat směrem na východ. Jak jsem je tedy mohl spatřit?

Ještě stále v té posteli jsem si najednou uvědomil, že jsem se zdvojil, nebo že moje duše vystoupila z těla, protože jsem náhle viděl tři osoby, jak se modlí v kapli, přičemž jednou z nich jsem byl i já. První oltář, před kterým jsme se modlili, stál před západní vitráží zobrazující muže a ženu s jejich odpovídajícími zednářskými atributy, jak oba jednou nohou stojí nad poraženým drakem plivajícím oheň: černé dílo v celé své kráse!

Pak jsme pokračovali v naší obchůzce a zastavili jsme se před severní kaplí, která se také nacházela před vitráží, kde se tentokrát nacházel drak vztyčený a vítězný: bílé dílo. Konečně jsme se přemístili k Východu místnosti, kde jsme dlouze rozjímali ve třetí kapli, jež tentokrát byla stará pec z hadce, do níž byl vyryt velmi explicitní symbol: srdce, ze kterého vystupovaly květnaté orgány, a kříž, nad kterým byly dvě hvězdy s iniciálami Anděla Christos Angelos: otevření srdce a červené dílo.

A. de S.:

To jsi tehdy v andělské společnosti vykonal skutečnou iniciační pouť!

P.-Y. A.:

Ano, následně jsem pochopil, že když jsem takto obešel místnost ve společnosti svých Andělů, odpovídalo to vzestupné vertikalizaci stavů vědomí v hermetickém díle, jehož každý symbol byl spojen s jednou kaplí nebo jedním zastavením představujícím jednotlivé fáze, umělecky zapracované do architektury místnosti. A co je na tom neuvěřitelné – těmi architekty a umělci jsme byli my, já a moje žena, kteří jsme intuitivně vymysleli a rozmístili ty jednotlivé symboly, které jsem toho dne zakoušel na vlastní kůži.

A. de S.:

Vyléčilo tě to tehdy?

P.-Y. A.:

Ne, ráno po té noci, nejtěžší a nejkrásnější, jsem se vrátil do nemocnice, opět na prahu smrti. Cítil jsem se klidný. Je to neuvěřitelné, býval jsem mohl odejít se slovy Proroka na rtech: „Ó duše zklidněná, navrať se ke svému Pánovi, souhlasící a souhlasná!“ Nakonec jsem se, Inšalláh, vyléčil.

21. března následujícího roku, tedy přesně rok ode dne, kdy všechny ty bouře začaly, jsem byl přijat do ženevské nemocnice na zákrok, který měl seřídit můj srdeční rytmus, jenž si zvyknul bít, jak se mu zrovna chtělo. Štítná žláza již byla v pořádku. Operace se zdařila a tehdy, opět v den jarní rovnodennosti, se moje srdce zklidnilo. Oheň byl uhašen. Vyšel jsem z nemocnice a otočil jsem se, abych se naposledy rozloučil s místem svého vzkříšení, a co nevidím? Orla, znak města Ženevy, držícího ve spárech klíče města.

A. de S.:

Orel je strážce Brány bohů. Je jedním ze čtyř bytostí v Tetramorfu, známém ve všech tradicích. Stojí u bran nebeských a odnáší do sídla bohů všechny, kterým se dostalo zraku. Orel tě měl odnést!

P.-Y. A.:

S orlem jsem se setkal již na Aljašce, ostatně o tom vyprávím ve své knize Odvaha překonat se. Už tehdy mne odnesl velmi vysoko, ale nepochopil jsem. Nyní v mém životě, i když je plný omylů, zanechal orel nebo Anděl stopu své přítomnosti, jakoby přátelský pocit bezpečí, určitý způsob, jak již nemít strach. A jde zejména o oči orla, které nám tento vštěpuje během bolestivých iniciačních zákroků. Oči Anděla, kterými nám umožňuje lépe vidět svět.

A. de S.:

Jakmile člověk rozlomil skořápku věcí, nachází tu Přítomnosti, sídlí v nás a my už se nebojíme, neboť patříme do tohoto světa.

P.-Y. A.:

Blížíš se jednomu krásnému perskému dvojverší, které říká: „Předtím, než zahyneš tělesnou smrtí, zakus, že si v sobě neseš věčný ráj.“

A. de S.:

Pokud si dobře pamatuji, v Dialogu s Andělem říká v jednu chvíli anděl: „Vždyť klec je otevřená, vyleťte, ptáčkové!“ a ptáčkové se bojí uletět! Bojíme se neznáma a necháváme známé, aby se zhroutilo. V tom spočívá ještě větší strach. Měla jsem to štěstí, to velké požehnání, že díky svému zážitku z dětství jsem byla z klece vyhozena, vyhozena z absurdity. Mimo klec začne všechno dávat smysl, i to, co jsme do té doby považovali za absurdní, protože se člověk začne vztahovat k jiné úrovni, která dává smysl. Když člověk vystoupí z hluchoty, přestane mít strach. Doufám, že už nebudu mít strach.

P.-Y. A.:

Velký súfí Suhrawardí hovoří o ptáku, kterého unesou a odvedou do vzdálené země. Symbolika ptáka a jeho zajetí často odkazuje k pádu duší do vězení smyslů a mentalizace. Porozumět takzvané řeči ptáků znamená porozumět tajné řeči každého jsoucna, tomu, co může být řečeno pouze jazykem symbolů. V Suhrawardího vyprávění Purpurový Anděl uvězní lovci ptáka do klece, spoutají mu údy a sešijí víčka. Taková je často situace Anděla-duše uzavřeného v těle jako v kleci, postrádajícího možnost se vyjádřit.

A. de S.:

Tragédií je, když člověk své vězení začne považovat za normální stav a stanoví své hodnoty jako absolutní – takto vzniká mnoho utrpení

P.-Y. A.:

Vězení nebo svět náleží iluzi, lovci nás často chytí do pasti třpytivou vějičkou konzumu. Ve svém „Vyprávění o ptáku“ píše Avicenna, že „když nás lovci spatřili, chtěli nás přilákat, a tak začali vydávat pískání tak příjemné, že jsme všichni začali pochybovat… a v tom nás náhle chytili do pasti.“

A. de S.:

Tím hlavním skutečně je vědět, že jsme znovu lapeni, vidět, že znovu upadáme do klece. Musíme být proto velmi obezřetní, aby se nás znovu nechopily světské hodnoty, a pokud vidíme, že znovu padáme do pasti, ihned to napravit. Je třeba prožívat svět jako něco, co nám nenáleží. Ostatně, Kristus to velmi dobře říká: „Seslal jsem vás na svět, ale nejste z tohoto světa.“

P.-Y. A.:

To je tragédie mnoha lidí. Není jim na světě dobře, jinými slovy velmi dobře cítí neadekvátnost způsobu, jakým přistupují ke skutečnosti. Přitom si říkají: „To je dobré, uvidíme zítra, pohled změníme jindy!“

Když je člověk na poušti, pozná báječné lidi, nečekané, bohaté a chytré. Často vykazují obdivuhodnou hloubku a schopnost meditace. Jakmile je pouť u konce a znovu se začleňujeme do světa, znovu nás překryje háv zapomnění spolu s tím, jak se navracíme do monotonie našich existencí.

Ale vraťme se k Andělům! Kdybys měla vyprávět nejkrásnější zážitek, který se ti s Andělem přihodil, který by to byl?

A. de S.:

Byl by to prožitek nekonečné lásky.

P.-Y. A.:

V nějakou konkrétní chvíli – pamatuješ si na to?

A. de S.:

Ano, byl to opět zlomový moment. Náhlá smrt přítele – velkého malíře. Zrovna jsem mu uspořádala výstavu v Le Havre, kde jsem tehdy bydlela. Přijel na vernisáž, a když jsem ho vyprovázela na nádraží, poslední slova, která mi řekl, byla: „Annick, budu vám mnohem více nápomocen tam nahoře.“ Nerozuměla jsem tomu, byl ještě mladý, bylo mu padesát šest, přestože věděl o mém neštěstí, totiž že se mi nedařilo najít okolo sebe jakýkoli ohlas, který by dal mému životu smysl. Jediné, co se mi dařilo, bylo, že jsem v přítomnosti jeho, Paula, a jeho ženy Gertrudy, v jejich umělecké citlivosti, zakoušela lehkou předzvěst toho, co nemůže pohasnout.

O několik dní později za mnou Gertruda přijela, aby mi pomohla starat se o výstavu, a Paul za námi měl přijet vlakem, když v tom se to za velké únorové zimy na nádraží Saint-Lazare stalo: padnul na zem, infarkt, okamžitá smrt. Ihned jsme se o tom dozvěděly. Vzala jsem auto a jely jsme do Paříže. Gertruda byla v šoku a v naprostém zoufalství. Cesta byla velmi nebezpečná, zasněžená, ale já byla úplně mimo sebe, vůbec jsem se nebála. Věděla jsem, že nás něco chrání. Přitom to bylo ještě v době, kdy jsem se k církvi obrátila zády a nebyla jsem schopná věřit. V tu chvíli to ale nebyla víra, nýbrž prožitek. A slyšela jsem sebe samu, jak Gertrudě říkám: „Neboj se, pod sněhem se ukrývá jaro.“ Hovořila jsem neustále o nutném přechodu, aby bylo možné dosáhnout života, o smrti, která k životu náleží. Říkala jsem jí věci, které jsem nevěděla.

V Paříži jsem zůstala tři dny bez jídla a beze spánku, veškerý čas jsem trávila utěšováním Gertrudy, pomáhala jsem ji, dávala jí sílu. Na konci těchto tří dní nepřetržitého půstu a bdění jsem byla náhle odtržena od sebe samé a prožila jsem stav nekonečné, absolutní lásky. Žádná slova to nemohou vyjádřit. Jsou to nebesa, na která nemůžeme svými prsty vyhnanců dosáhnout. Bylo jasné, že jsem obcovala s celým kosmem, s andělskými světy. Nespatřila jsem orla, ale chytil mě svými spáry, aby mě tam odnesl. A z těchto nebes jsem viděla vyprázdněnost a chudobu tohoto světa a jeho malicherností, tohoto světa, který odříznutý od toho, ve kterém jsem se nacházela, postrádal jakýkoli smysl!

P.-Y. A.:

Anděl se ti znovu zjevil v transparenci zlomu, zhroucení, rozboření světských jistot a zjevil se ti prostřednictvím pocitu nekonečné lásky! Pamatuješ si, jestli to bylo v nějakém konkrétním okamžiku?

A. de S.:

Myslím, že Paul se přidal k andělu, který přiletěl si sednout na mé pravé rameno, že dodržel svůj slib. Mohla jsem počítat malé bílé oblázky, které od té chvíli trousil na mé cestě, aby mne dovedl k sobě samé… Ale toto moje „já samotné“ si prošlo setkáním s konečně znovunalezeným křesťanstvím, s pravoslavnou Tradicí, a v jejím rámci s prorokem mohutného dechu, který před sebou smetával všechny lidské malichernosti, byl to biskup Jean Kovalevsky. Dokázal nechat z animální a zbožné duše-skupiny vystoupit každou osobu, zakotvenou ve svém základním božském jádru a připravenou vystoupat po andělském žebříku. Měla jsem to štěstí bdít nad tímto mistrem během jeho poslední noci na tomto světě.

V jednu chvíli jsem ho vzala za ruku. V tom mi řekl, že Ježíš krátce před tím přišel, aby ho vzal za tutéž ruku a že byl přešťastný. Zemřel o několik hodin později. A já ho držela za tu samou ruku! Náhle mě pohltilo totéž štěstí. Přitom jsem ztrácela velmi drahou bytost, která vyslyšela mé volání a dala mému životu znovu smysl, a stejně jsem překypovala štěstím. Neodvážila jsem se ukázat na jeho pohřbu, kde všichni velmi truchlili, zatímco já se radovala. V jádru mám pocit, že mě toto štěstí už nikdy neopustilo, i když jsem procházela utrpením, které mi svíralo vnitřnosti. Myslím, že to je štěstí anděla, takové štěstí, které nás zbavuje strachu, protože nacházíme život v oktávě naladěné podle jiných zákonitostí.

P.-Y. A.:

Strach je spojený s výsadním místem, na které se v našem bytí staví ego, oproti Andělovi, který se drží zpátky. S egem jsme podřízeni tíze času a úzkosti, která ho neustále provází, úzkosti, která není ničím jiným, než vnímáním „já“ v jeho zpoždění vůči Andělovi, kterým ještě není a kterým se má stát. Naše dosud neuskutečněná duše je vždy ve zpoždění vůči celku jsoucna. Ve vztahu k jejím hlubinám vždy vystupuje strach jako jakási frustrace, nedostatek, pocit, že už nemáme čas, „zpoždění vůči věčnosti“.

Myslím, že Anděl nás vybízí, abychom se oddali naprosté důvěře, abychom se ztratili, upustili od všeho.

Jednoho dne, v poušti na Jihu Maroka, nedaleko mauretánských hranic, když jsme se hodně vzdálili od vyjeté cesty, se náš džíp rozbil přímo uprostřed oblasti, která byla ještě zaminovaná od dob války s Polisariem. Zbývalo nám málo vody a představa, že by nedaleko od nás projelo jiné vozidlo, se mi zdála celkem nepravděpodobná. L’Ro, můj berberský průvodce, jako obvykle vypadal dokonale vyrovnaný. Zeptal jsem se ho: „L’Ro, ty se nebojíš, ty nevidíš ten problém?“ Usmál se svým téměř bezzubým úsměvem a řekl: „Inšalláh.“ Tehdy jsem byl teprve na začátku svých velkých cest napříč pouští a příliš jsem nechápal, co zde má co dělat to jeho „Inšalláh“. Následně jsem to pochopil.

Zkrátka v této příhodě jsme nezůstali dlouho sami. Krátce nato jakoby náhodou jel kolem jeden velbloudář a udělal vše potřebné, aby nás dostal z té šlamastyky. Dovedl nás do „neviditelného“ tábořiště, kde nejenom že jsme našli vše potřebné pro opravení vozidla, ale navíc jsme tam byli uvítáni s velkou pompou jako nějací pánové pouště. Inšalláh! Tedy, dá-li Bůh, takže také dá-li Anděl, nebo též nechť mě Anděl vede! Myslím, že tato setkání s Andělem v těžkých situacích postupně posilují naši důvěru v sebe sama a v nebesa. Vždycky existuje řešení… vždycky je možný nějaký zázrak.

A. de S.:

Tento zákon, protože to zákon je, se na straně světa exilu zdá být zázrakem, ale když člověk dýchá s anděly v imaginálnu, je to pouze dech imaginálna.

P.-Y. A.:

Řešení nebo zázrak přicházejí, protože se ti náhle dostane geniální inspirace a tuto inspiraci na tebe znovu sesílá Anděl. A občas zajde tento geniální nápad objevivší se s rychlostí blesku ve své štědrosti tak daleko, že se vtělí ve vnějším světě, aby ti umožnil uskutečnit tvé záměry. Jako úmysl, který nabude tvar a účinně se materializuje ve světě!

A. de S.:

Jednou v létě jsem psala o symbolice orla, seděla jsem přitom v Jardin des Cévennes, když se náhle objevili tři orlové královští a létali mi nad hlavou po celou dobu, co jsem psala. Můžeme se stát překvapivě tvůrčí. Jung by řekl „synchronicita“, ale ve skutečnosti jde o jiný čas, kde je vše propojeno. Kreslila jsem orla inkoustem, stejně jako ho kreslil tvůj šaman Marco pomocí uhlíků, a orel se mi zjevil nad hlavou. Ale to musí být spojeno, zakotveno ve Jméně, v Něm, v sobě. V Evangeliích říká Kristus předtím, než opustí své apoštoly: „Vše, co jsem udělal, můžete udělat i vy.“ Když uposlechneme dynamiku mutací, jejichž informace jsou do nás vryty, může se nám dostat boží pomoci na stupních andělských světů a můžeme žít ve vztahu k těmto osvobozujícím zákonům. Zákony světa exilu, které vytyčují horizontálno jsou svazující a lidé se bojí.

P.-Y. A.:

Ale lidé se také bojí toho, že už nebudou mít strach, když překonají meze imaginálna! Proto, abychom již neměli strach, vstupme do světa Anděla.

Například toho Ezechielova! Ten už tě také navštívil?

A. de S.:

Ano, andělé mě často navštěvují ve snech. A obzvláště anděl Ezechielův. Vidění Merkavy, jak jej popisuje prorok, se mi dostalo jedné noci, v sídle, kde jsem pořádala své první semináře. Jedna alej v parku vedla ke kapli, andělé se svými velkými koly plnými očí, serafíni se šesti křídly se snášeli ke kapli, bylo to grandiózní! Když jsem se probudila, zvolala jsem: „Byli tu a já to nevěděla!“ v jakémsi zoufalství, že když jsem byla vzhůru, na tom místě, ale ani v sobě samé, jsem je neviděla… Nejspíš je sen mnohem ostřejší bdělostí než bdění!

P.-Y. A.:

„Zemřete, předtím než zemřete,“ říká Prorok. Myslím, že smrt nebo iniciační snění jsou stavy vědomí výjimečně vhodnými pro to, aby člověk vstoupil do imaginálna nebo do světa Anděla.

A. de S.:

Jedním z posledních snů, při němž jsem již prakticky byla vzhůru, byl sen, kterému říkám „polibek anděla“. Ukázal se mi tvor zabalený od hlavy až k patě v kápi, ve které byly dvě díry pro oči a jedna pro ústa. Sklonil se ke mně a políbil mě na rty.

P.-Y. A.:

Právě tímto způsobem přichází v pohádkách princ, tj. Anděl, aby probudil Sněhurku, panenskou duši. Zbývalo by ještě hermeneuticky vyložit tu kápi, abychom věděli, s jakým princem jsi měla tu čest!

V Avicennově „vyprávění o ptáku“ se mystický poutník setkává s Andělem stejným způsobem jako ty: „Když přišel až ke mně, vzal mě do náručí, políbil mne mezi oči a řekl mi: Ó, spáči! Jak dlouho ještě budeš spát? Probuď se! Starostlivě tě budu vést. Buď klidný, neboť jsem Gabriel, tvůj bratr.“

Anděl má za úkol nás probudit, pobídnout naši duši, aby vystoupila ze zaběhaných cest a vydala se na onu cestu „zpět“, na které znovu objeví to samé, čím kdysi prošla, když sestupovala do „těl“. Anděl je buditel, který vybízí duši, aby vykonala svůj „Mi‛rádž“, svou nebeskou pouť, jak říká Korán. Myslím, že je důležité zdůraznit, že vposled se všechna tato vidění, všechny tyto divy, dějí v imaginálním světě, ze kterého nám i v naší moderní době uchovávají bajky a pohádky ještě nějaké stopy. Setkání s Andělem není fyzické, ale metafyzické. Náleží novému pohledu, který z neprůhlednosti smyslového vyjímá archetypální transparenci, odhaluje v něm svět smyslů a významů mnohem bohatších, než jsou ty, kterými se zabýváme v naší každodennosti.

A. de S.:

Imaginárno se mi zdá být projekcí imaginálna do naší duševní roviny exilu se všemi deformujícími maskami našich reprezentací postavenými mezi tyto dvě roviny. Imaginálno nejspíš odpovídá „zahalenému reálnu“, které fyzikové objevují za každým pozorovatelným předmětem a zvláště pak v Člověku, v jeho odvrácené „straně“, v jeho skryté ženskosti, kterou náš dětinský pohled nahradil ženou. Andělský svět v nás bydlí.

P.-Y. A.:

Imaginativní funkce skutečně funguje oběma způsoby: buď jako imaginární, nebo jako imaginální. Když v zrcadle sensoria odráží fantazie smyslového, je imaginární, když v křišťálu srdce odráží pravdy archetypálního světa, je imaginální.

A věda skutečně nachází analogické, pronikavé náznaky tohoto imaginálního světa: „Jiné místo“, „implikovaný Svět“, „Zahalené reálno“, „Antihmota“, všechny tyto pojmy jsou běžné užívány a zdá se, že odkazují k jakémusi neviditelnému světu, dokonalé replice našeho fyzikálního univerza. Někteří vědci dokonce tvrdí, že náš vesmír existuje jedině proto, že na druhé straně zrcadla stejným způsobem existuje v dokonalé symetrii svět anti-planet, anti-hvězd, anti-galaxií a třeba také, proč ne, „anti-vy nebo anti-já“.

Avšak neprochází naše vlastní ruka neustále oním „zahaleným jiným místem“, aniž bychom si to uvědomovali? Vždyť jde o vlnovou realitu, která v závislosti na kvalitě pohledu nahrazuje korpuskulární svět „objektů“. Například během oné zkušenosti s orlem v Ekvádoru nás byla přítomná přibližně desítka účastníků. Orla jsme viděli pouze šaman, Denyse a já. Vždyť není možné, abychom měli všichni tři současně totožnou halucinaci! V tu chvíli sdílený pohled byl to jediné, co nám umožnilo vidět to, co zůstalo ostatním neviditelné.

A. de S.:

Ostatní nic neviděli?

P.-Y. A.:

Ostatní nic neviděli, protože ve smyslovém světě nebylo nic k vidění. Orel byl spatřen ve světě Anděla! Co je na tom také udivující, je, že šaman věděl, že moje žena a já vidíme tentýž výjev, protože nám řekl: „Dnes večer vám dávám dárek.“ Takže měl nad tou událostí nějakou míru kontroly! Svými modlitbami, svými zpěvy a vzýváními zařídil, aby to proběhlo takhle. To je úžasné!

Když si nyní všimneš, co se občas stane při naší krásné práci, uvidíš, že také pracujeme jako šamani. Když je nějaká osoba v afektu a trpí a tvá slova přijdou obnovit její duši, vlastně jí očarováváš. Jistým způsobem ji restrukturuješ, uvádíš do harmonie – to je určitá forma šamanství, „merlinizace“, jak často říkávám.

A. de S.:

Já si přitom myslím, že ti orlové v Cévennes byli skutečně ve smyslovém světě, ostatní okolo mě je také viděli. Ale jak to, že se během té zkušenosti Denyse nespálila?

P.-Y. A.:

Denyse se možná chrání lépe než já. Navíc jsem byl tehdy velmi citlivý, pracoval jsem předtím v terénu v Severní Africe s marabutickými systémy a setkával jsem se s velkým množstvím posedlých osob. Je ostatně dobře známo, že není zcela bezpečné navštěvovat některé zawíje.

A. de S.:

Byl jsi ve velkém nebezpečí.

P.-Y. A.:

Ano, ale víš, jak se zajímám o neviditelný svět. Chci jen říct, že vposled se rozvíjí náš imaginální pohled, objevujeme jinou realitu, oproti které se náš svět náhle zdá být iluzorní a pomíjivý.

A. de S.:

Tento svět je iluzorní, pouze pokud ho odřízneme od ustavujícího Slova, které mu dává smysl a s nímž je spojený andělským žebříkem, tj. od imaginálního světa. Žebřík je jako živící pupeční šňůra, která dodává naší bezprostřední realitě světlo a dech. Bez této dodávky náš svět zemře, dochází mu dech, dnes umírá. A přitom by mohl být tak nádherný!

P.-Y. A.:

Je nádherný, to jen my ho zďábelšťujeme.

A. de S.:

Jedním aspektem této diabolizace je selhání Kodaňského summitu, které jsme právě zažili. Myslím si totiž, že problém CO2 musíme vnímat v kontextu toho, co vyvrhávají plíce velkého adamického těla. Je to skutečný problém a je dobře, že se mu věnujeme. Ale zabýváme se jen polovinou jeho reality. Nikdo nehledá zdroj kyslíku, který tyto plíce potřebují. Přitom jestliže kyslík pochází ze zelených stromů, které kácíme, pochází také ze „Zeleného Člověka“, kterému stínáme hlavu. „Zelený Člověk“ je dobře známý ve třech tradicích Knihy: je Člověkem, v němž se uskutečnila jeho dokonalá přirozenost, JHVH jeho bytí. Tím, že všechno zbavujeme posvátného rozměru a tím, že světskost redukujeme na Homo oeconomicus, znemožňujeme světu dýchat a Člověk umírá.

P.-Y. A.:

I zde, v otázce ekologie, nám může dát Anděl odpověď.

Musíme přestat uvažovat o Zemi jako o souhrnu faktů a struktur, které musíme mechanizovat a spotřebovat. Stává se naléhavě nutným setkat se se Zemí v jejím Andělu, neboť ona je Andělem. Toto setkání nezávisí na nějaké nové formě fyzikálního vnímání nebo na nějakém celku abstraktních a vědeckých pojmů, ale na zvnitřnění zkušenosti, v níž Zemi prožíváme na intimní rovině našeho srdce jako andělskou Osobu, skrze kterou rozpínáme svá vlastní křídla. Prožít Zemi jako Osobu a ne jako předmět, to se mi zdá být ekologickou revolucí, kterou je třeba vyvolat!

Nesmíme tedy před světem prchat, ale zveličovat ho. Jak? Tím, že budeme smyslově vnímatelné prožívat jako odraz imaginálního. Fyzikální svět je živoucí metaforou projevující krásu světa archetypů. Jestliže nepřetneme pouto mezi odrazem a stopou po ráji, zůstane nabytý smyslem, což znamená, že prostřednictvím rostliny, stromu nebo ženy člověk kontempluje, tato realita se stane ikonou, která mu umožní vystoupat až k Andělu, vystoupat až k Bohu.

A. de S.:

V hebrejštině existuje jedno slovo, které potvrzuje to, co říkáš. Davar znamená v hebrejštině „věc“, jakoukoli věc; znamená ale taky „Slovo“. To znamená, že každé věci náleží bytí pouze ve vztahu ke Slovu, které ji zakládá. Pokud přerušíme tento vztah, který jsem před chvíli nazvala pupeční šňůrou, spojující každou věc se Slovem, ze kterého vychází, pak se to slovo vyslovuje Dever (protože hebrejština nemá samohlásky) a znamená „mor“. Tento Dever je pátá egyptská rána, tj. jedna ze zkoušek seslaných na Egypt před „narozením“ Hebrejců mimo Zemi Otroctví. Dnes jsme uprostřed velkého procesu mutace, tentokrát na rovině národů, a zažíváme tyto „rány“, jejichž smysl musíme rozluštit. Světem se šíří mor – nemoci, násilí, vraždy atd. Ale nastane Pesach, proměna. To je ontologický zákon. Andělé jsou nositelé tohoto zákona. Jsou to velcí matematikové – a dnes díky Kurtu Gödelovi víme, že existuje nedokazatelná matematika. I pouhé ověření devítkou je nedokazatelné a imaginární čísla jsou podle mého čísly imaginálními, těmi, která stanovují zákony imaginálního!

P.-Y. A.:

Pro Pythagora je imaginální svět právě světem čísel! A nad vchodem do Platónovy akademie byl nápis: „Bez znalosti geometrie sem nikdo nevstupuj“

A. de S.:

To mě přivádí k tomu, zeptat se tě na anděla ve tvé každodenní zkušenosti, která se podřizuje skryté, tajné geometrii.

P.-Y. A.:

Takto, spontánně, mě tato andělská geometrie inspiruje v architektuře.

Už přibližně třicet let se svou ženou stavíme náš dům ve tvaru mandaly. Věže, hradby, mosty, smyslová zahrada, řeka, jezero, celá stavba odkazuje k události v nebi. Každá věžička odpovídá nějakému souhvězdí, průchody antropologicky korespondují s tělem, srdcem, duchem, to celé geometrizováno do arkád, mostů a kaple, zkrátka veškerá smyslová architektura odkazuje ke hvězdné architektonice.

Samozřejmě, architektura je něco každodenního. Člověk by měl sklon se ptát: „Ale to není nic andělského ani zázračného, kde je v tom všem Anděl?“ Zázračné je právě to, že nás Anděl neustále informuje, zprostředkovává nám smysl a umožňuje nám zkrášlovat náš život. To on otevírá oko srdce a pozvedá nás, abychom vstoupili do lásky a krásy. Najednou si řekneme: „Ty jsi ale dneska krásná, tolik tě miluji.“ Naše srdce se plní radostí jako sladkým likérem. A je to právě Anděl, který vyvolává toto otevření se. Samozřejmě se to neděje samo od sebe! My máme na naší straně také důležitou odpovědnost – práci zahradníka. Máme za úkol zbavovat zahradu jistých nečistot, vytrhávat plevel, aby měl Anděl chuť sestoupit do altánku a dát si s námi sklenku. Je třeba velké askeze.

A. de S.:

Tato askeze, toto „cvičení“, je totéž jako to, co je tak báječně popsáno v knize Genesis, jejíž první kapitoly jsou pouze mytické, což znamená, že se týkají našeho mystéria, našeho vnitřního prostoru, v němž se ukrývá ohromný zatím neuskutečněný potenciál. Tento mýtus se netýká historické minulosti, ale palčivé přítomnosti, každý den si volíme mezi tímto uskutečněním, jehož dynamika je v nás naprogramována, a odklonem od něj a přijetím iluze života. Nejsme dědiční nositelé nějakého „prvotního hříchu“, kterého bychom byli pouze oběťmi, ale životní volby, za kterou jsme hluboce odpovědní. A když si zvolíme život, čeká nás neustálá decentralizace ega a souboj s nevděčnými čelními střety, která nám Soupeř neustále předkládá. Potom ale zakusíme konkrétní každodennost, která se stane extrémně fluidní. Občas mám pocit, že jsem Amfión, který se svým bratrem Zéthem dostavěl hradby Théb, svatého města řecké mytologie. Zatímco se Zéthos velmi namáhá, přináší kameny a upravuje je, Amfión jen hraje na flétnu… a andělé pracují! Občas mi připadá, že hraju na flétnu a andělé pracují. To se týká pomoci, které se mi neustále dostává od jedněch i druhých, setkání, z nichž bůh andělů zvaný Prozřetelnost tká můj život, neuvěřitelné ochrany, kterou cítím nad sebou i svými blízkými, ale také mých mnohých cest a poselství, které mi nějaká událost zprostředkuje. I anděl je zahradníkem, o kterém jsi mluvil, a neustále uklízí… Pak bychom ale měli také mluvit o špatných andělech… „o legiích hněvu a rozlícených duchách,“ o nichž se hovoří v knize Enochově.

P.-Y. A.:

Zlý Anděl je soupeř, který způsobuje, že nabíráme zpoždění oproti nám samým. Ten, který vzdoruje, aby Já nevystoupilo ze skrytosti. Projevuje se pochybami a jako démon dialektiky, která neustále znovu zpochybňuje duchovní postup. Pokaždé když je soupeř poražen, vykonáváme další krok směrem k Andělu. Každá duše má za úkol překročit ducha narušitele, který se ji snaží nechat klopýtnout (jak plyne ze smyslu řeckého diabolein). Zbavit se tohoto soupeře znamená znovu se nalézt v jednotě symbolu (symballein, „to, co spojuje“), zbavit běžnou smyslovost objektivity a učinit z ní smysl. Naše zkušenost se špatným Andělem je tedy každodenní, protože každý den, stejně jako třetí Anděl Plérómatu nebo duchovní Anthrópos vyvolávající nebeskou tragédii svými pochybami, sami zpochybňujeme epifanickou pravdu tím, že se noříme do konzumu a objektivace reálna.

Ďábel není nic jiného než padělek duše, její převrácený ideál, „druhý ve mně“, zdroj všech špatností.

A. de S.:

Mohl bys to upřesnit?

P.-Y. A.:

Narušitel se projevuje, když k nám nemůže boží světlo proniknout, když překážka natolik zneprůhlední, že už nezbývá žádné světlo. Velmi často tuto zarputilou a negativní temnotu v našem vědomí vyvoláváme my sami.

Tyto stíny jsem poznal, když jsem pracoval s posedlými v zawíjích v Severní Africe. Je to působivý fenomén. Co to je za sílu, která způsobuje, že křehké ženy náhle řvou jako dravá zvěř, že statní chlapi náhle promlouvají dětským hlasem nebo hlasem eunucha, že analfabet zničehonic začne číst Korán jako nějaký imám nebo že se někdo začne vyjadřovat krásnou francouzštinou, kterou nikdy neuměl? Odkud se bere ten zvučný hlas, který věští, prorokuje a promlouvá ústy posedlé oběti? To je hlas špatného Anděla, o němž mluvíš a který nás ovládne, chopí se našich vzpomínek, naší vůle, našeho úsudku, naší imaginace, naší smyslovosti, podobně jako parazitický břečťan odsává mízu z dubu, který pak postupně bledne a hyne.

Daimóni a géniové duše se vyvíjejí v limitním klimatu na hranici světa pozemských Andělů, rozhýbávají naše duševní schopnosti a jsou téměř vtěleni do hmotných těl, jimž vládnou. Jakožto dobří duchové se podílejí na činnostech, které v těchto tělech vyvolal pozemský Anděl – v tu chvíli jsou na hranici Anděla a pobízejí duši k tomu, aby vystoupala výš. Na druhou stranu nadvláda hord zlých démonů, krystalizovaných zejména v našich vznětlivých, žádostivých a imaginárních schopnostech, vyvolává v duši tak strašné pokřivení, že se duše hroutí pod sebe samu, propadá se „pod svou vlastní mez“.

A. de S.:

Také je zde Satan, o kterém jsem mluvila výše. Je to Serafín, možná Cherubín, nevím. Ale drží se v těsné blízkosti Pána, a jak napovídá jeho hebrejské jméno, ve své ontologické roli „soupeře“ spolupracuje na našem postupu v jisté komplicitě s Pánem, jako se to ukazuje v knize Jób. Jeho (nevyhnutelnou) funkcí je dělat soupeře, klást před nás vnitřní zvířata tvořící překážky, „bytosti/životy“, Chajjot – toto hebrejské slovo vychází z písmene Chet, jehož původním piktogramem je překážka. Buď se touto překážkou necháme rozdrtit a Satan nás pohltí a stává se ďáblem, nebo s božskou silou a pomocí překážku překonáme a začleníme do sebe její zvířeckou energii. Paleček do sebe začlenil to, co představoval obr lidožrout: prošel dveřmi a nasadil si sedmimílové boty; vstoupil do jiného časoprostoru, kterým se dostal do Královského Paláce.

P.-Y. A.:

To, co tvé vědomí buduje, staví, se uskutečňuje na rovině bytí. Jelikož ďáblovi dává nebo odebírá sílu právě naše vědomí, diabolos tak jistým způsobem sílí, ožívá prostřednictvím našeho vlastního vědomí. Démona potkáváme v království naší duše a právě na ní je rozhodnout, zda v sobě nechá zrodit latentní andělské možností nebo démonické potence.

Když shrneme vše, co jsme řekli, pochopíme, že svět Anděla je světem smyslu, duše. A tento vesmír je neskutečně rozrůzněný a bohatý! Může se nám ukázat za pomoci snových stavů, zázraků, charismat, nových významů atd. Ale vposled se všechny tyto energie podílejí na jediném – budují svět Anděla.

A. de S.:

Jak ale zároveň vysvětlit, že když dá člověk této duši volnost, dělá hlouposti?

P.-Y. A.:

V tomto ohledu se mi líbí Avicennův obraz: Andílek na levém rameni, má psát, co mu diktuje Andílek na pravém rameni, ale když dělá něco jiného, pak dělá duše nesmysly!

Andílek na levém rameni píše, co vidí pod sebou – noří se do nevědomí, místo aby přijímal světelnou inspiraci z nadvědomí. Noří se do temnot a co v nich vidí? Stíny iluzí, Mája! V těchto okamžicích se duše zatemňuje, stává se ďábelskou, zatímco když se dívá vzhůru, osvětluje se a stává se Andělem. V tu chvíli přechází z pozemského stavu do stavu nebeského! Nebeští Andělé prožívají tutéž situaci. Také mají nad sebou nějakého Anděla, a když ho kontemplují, dosahují ryzího andělství, proměňují se v cherubíny. A po tomto žebříku, který spojuje Zemi a Nebe, šplhají všichni tvorové neustále vzhůru až k prapočátečnímu zdroji.

A. de S.:

Když Člověk prudce sestoupí k tomuto zdroji uvnitř sebe sama, aniž by se na to připravil, jak jsme již řekli, aniž by nabyl potřebných struktur, aby uchopil tento oheň, spálí se. Ale po tomto krutém zranění je ten zdroj, který si neseme v hloubi sebe sama intenzivně živ, promlouvá k nám a volá nás. Zvláště u mladých, se kterými máš tolik zkušeností, volá je a oni podvědomě hledají někde venku jakousi ozvěnu tohoto volání, hledají společenské prostředí, které hovoří stejným jazykem, a když jej nenajdou, spadnou do patologických stavů, které se mi zdají být rubem imaginálna, světem démonů.

Čím dál tím častěji okolo sebe vidím velké utrpení, které je plodem ontologického vyprázdnění naší společnosti. Když tito trpící tvorové zaslechnout někoho, jehož slova jsou ozvěnou slov božích, najednou naslouchají uchem do té doby hluchým tomu, co přichází z vnějšku, a někteří vystupují ven ze své němoty nebo dokonce ze svého uzavření se.

Ráda bych se s tebou podělila o něco, co mi nedávno řekl jeden přítel, který si prošel touto psychotickou fází. Popisuje ji jako „nekonečný pád do místa bez prostoru a času bez jakéhokoli předtím nebo potom,“ jinými slovy opak Přítomnosti, její padělek, který způsobuje „zpoždění vůči věčnosti“, jak v jednu chvíli v naší rozpravě říkáš. Tento „opak“ je opakem „Já jsem“, Svatého Jména, které je naším pramenem a naší budoucností.

Tento přítel se výjimečným způsobem vyléčil za pomoci lásky svého dědečka. Ten na něj pohlédl pohledem vycházejícím z božských hlubin jeho bytí, procházejícím znetvořenou pustinou vykloubeného já jeho vnuka a přiblížil se k jeho nejniternějšímu jádru. Ve spojení těchto dvou božských pólů přeskočila jiskra lásky. Tak mocná, že vyléčila natolik poškozeného člověka. Láska opravdové a modlící se bytosti je silnější než smrt.

Taková je láska, kterou už pětadvacet let přinášíš všem těm mladíkům vymknutým z kloubů a spáleným, kteří za tebou přicházejí. A z nichž se jich mnoho uzdravilo!

P.-Y. A.:

Ohledně tohoto psychotického pádu, o kterém mluví tvůj přítel, vzpomínám si, že jsem v souvislosti se všemi těmito nemocemi duše, které v naší době klíčí jako černé výhonky jara, hovořil o podobném pádu do „černého jádra nicoty“.

Jsem přesvědčen, že se jedná o nedokončené černé dílo, zoufalý pokus překonat hranice znarcističtělého ega, jehož odstředivé síly neustále drží zoufalého hrdinu ve značné vzdálenosti od jeho centra, jeho Jména, jeho vztyčeného Člověka sídlícího v jeho srdci. Člověk tak zůstává člověkem periferie a setrvává ve skutečném tantalovském utrpení, navždy vzdálen sobě samému, bez možnosti prožít iniciaci, proniknout do této niternosti, v níž tuší tepající dužinu svého bytí.

Důsledky tohoto náznaku iniciace bývají dramatické, nejenom pro ty, které prohlásíme za nemocné, ale pro všechny, kteří jsou zasaženi tím současným morem, který nazývám „normózou“ a který stíhá obyvatele naší modernity pocitem „ne-smyslu“. Ti se pak atomizují a roztrušují do časové „prázdnoty“, do prázdnoty zvěcněných těl a mnohosti.

Psychóza není nic jiného, než výraz hledání hloubky, kterou dotyčnému současný svět odmítá poskytnout. Nemocný, který se urputně snaží dosáhnout něčeho pravdivého, autentického, pokladu v hlubinách svého dolu, už nenachází žádnou žílu, žádné ložisko, kde by mohl kutat. Realita je už jen povrchem, tenkým filmem, po kterém člověk surfuje a vybuchuje v zapomnění sebe sama a svého Pána.

Kde hledat? říká si ublížené dítě. Duše hledá otevření, které by ústilo do něčeho podstatného! Každý hledá iniciaci! Marně. A tak šílenstvím, násilím, léky a všelijakými drogami ještě posilujeme iluzi, jdeme opačným směrem než tam, kam jsme chtěli, až se dostaneme k ryzímu jádru nicoty. Já se v sobě neuskutečnilo, ale zmnožilo se, naklonovalo se, a tato mnohost protichůdných „ego“ začíná vampyrizovat bytí, vyvolává fatální zatemnění a zakrytí Krásy. Ale jelikož je Krása spojená s Láskou a Láska s každým rozvinutím duše, je nám jasné, že když se Krása vytrácí, nemoc se zhoršuje.

Co tím chci říci je, že Krása je předmětem naší lásky a že žádná bytost na tomto světě nechce nic jiného, než milovat nebo být milována. Láska vzplane, když člověk spatří v nějaké skutečnosti projev krásy, i kdyby řada dalších osob zůstala vůči této kráse slepá. Což znamená, že krása je spíše vztažena k jistému pohledu, než k tomu, co nazýváme „objektivitou“.

Krása je tady i jinde. Je tady, protože se musí zjevovat v subjektu, na který hledím, ale je jinde, protože tento subjekt sám zahaluje její úplnost a dokonalost.

Láska je tím pádem to, co se vydává pátrat dovnitř jsoucna a odhalovat jeho krásu. Ta je jakožto archetyp nekonečná a Erótovo pátrání je tak potenciálně věčné, což znamená, že od krásy odhalené milujícím pohledem v jedné osobě můžeme vystoupat až k Bohu. Zdejší krása není nic jiného než odraz Krásy jiné.

Psychóza a normóza zakazují tento pátravě erotický pohled. Kdo je nemocný duší, vidí vše „ploché a roztříštěné“. Žádný obraz pána v jádru existence se na zřítelnici jeho srdce neukazuje. Ztráta smyslu, ztráta chutě k životu. Terapie pak spočívá v resuscitaci anděla Lásky. A samozřejmě, v příkladu, který uvádíš, Annick, oživuje dědeček vnuka svou láskou.

Postřehl v empirické individualitě roztříštěného mladíka jeho věčnou osobu a ozářil ji proudem energie a lásky do té míry, že díky této projekci Eróta se Anděl v duši vnuka probudil a proměnil jeho pohled, vybavil vzkříšeného tisícem nových očí: oněch zázračných andělských očí, které jsi viděla ve svém snu a které tě osvítily.

 

1 Lev Šestov, Les Révélations de la mort, Plon, 1958, str. 6.

2 Arabský výraz označující požehnání, božskou ochranu nebo přeneseně štěstí [pozn. překl.].