Petr Uspenskij - Fechnerovy nápady


Zcela jiné hledisko zastával Fechner, z jehož prací pro­fesor James často cituje a uvádí dlouhé výňatky. Fechnerovy myšlenky jsou natolik blízké tomu, co jsme říkali v předchozích kapitolách, že se jim nezbytně musíme věnovat podrobněji.

Prvotní hřích našeho myšlení spočívá podle Fechnerova názoru v tom, že „v nás pevně zakořenil zvyk pohlížet na vše duchovní nikoli jako na pravidlo přírody, ale jako na výjimku. Namísto toho, abychom si mysleli, že náš život je odkázán na život jiný, větší a naše individualita je podporována jinou větší individualitou, která by nezbytně měla být více uvědomělá a mnohem nezávislejší než její výtvor, pohlížíme na vše, co leží vně rámce naší miniaturní existence, jako na odpad a saze života. A věříme-li v Božského ducha, na jednu stranu ho vidíme jako něco nehmotného a netělesného, zatímco na druhou stranu nevěříme v duši přírody.“

Jakou duševní útěchu lze z takovéto doktríny získat? ptá se Fechner, jestliže „květiny od jejího dechu vadnou, hvězdy se mění v kameny a naše vlastní tělo se stává nehodným našeho ducha a padá do schrány obyčejných tě- lesných pocitů. Kniha o přírodě se proměňuje v učebnici mechaniky, v níž je život popisován bezmála jako druh anomálie. Mezi námi a tím, co leží výše než my, se rozevírá obrovská propast - a Bůh tu není ničím více než jemným spletencem abstrakcí.“ Fechnerovými nástroji, jež používá k oživení vesmíru, jsou analogie, a proto za genialitu považuje schopnosti spatřovat analogie.

Množství analogií, které Fechner odhalil, bylo udivující. Zároveň však trval na tom, abychom nezbytně uměli na základě analogií rozpoznávat rozdíly. Pokládal pohrdání rozdíly za typický omyl, k němuž při analogickém usuzování dochází. Takto přiznal, že má-li nějaké živé tělo vědomí, pak by každé vědomí mělo mít nějaké tělo. Z toho však v žádném případě nevyplývá, že se všechna těla podobají jedno druhému a že by těla bytostí vyšší úrovně měla být podobná našim. Naše tělo je uzpůsobeno podmínkám našeho života. V jiných životních podmínkách se nutně musejí vytvářet jiná těla.

Rozum vyššího řádu si také vyžaduje tělo vyššího řádu. Podle Fechnerova mínění by celá zeměkoule obývaná lidstvem, měla mít vlastní kolektivní vědomí. A takové vědomí by mělo mít každé slunce, měsíc, planety, a dokonce i sluneční soustava - kupříkladu její vědomí nutně musí být nesmírně široké, přičemž vědomí naší zeměkoule tvoří jen jeho část. I celá nekonečná soustava hvězd má své vědomí; a pokud tato hvězdná soustava není vším, co existuje, pak její vědomí je pouze částí vědomí něčeho jiného a mnohem většího. A z hmotného hlediska hvězdná soustava představuje spolu se vším ostatním, co existuje mimo ni, tělo, jež patří obecnému vědomí vesmíru, které lidé nazývají Bohem.

Přestože je Fechner ve své teologické teorii v zásadě monistou, v jeho vesmíru je místo i pro duchovní bytosti všech úrovní od člověka po všeobsahujícího Boha. Fechner přímo vášnivě obhajuje ideu duše Země. Pohlíží na ni jako na specifického anděla strážného veškerého lidstva, k němuž se můžeme dokonce i modlit.

Nejvýznamnějším závěrem, k němuž se dopracoval, je, že „svět je zařízen všude stejně. Uvnitř každého z nás je zrakové vědomí spojeno s očima (zrakovým orgánem) a hmatové vědomí s kůží.“ Ale kůže ani oči navzájem neznají své vjemy; spojují se a navazují mezi sebou určité vztahy, ale jen v rámci širšího vědomí, jehož obsahem jsou samy - tomuto vědomí říkáme osobnost. Dále Fechner tvrdí, že „musíme předpokládat, že mé i vaše sebeuvědomění jsou zcela odlišné věci, které o sobě nevědí, avšak které se mohou setkat ve vyšším vědomí, ve vědomí lidské rasy, jejíž dílčími částmi jsou.

Podobně se celé lidstvo i království zvířat setkávají v jiném vědomí na mnohem vyšší úrovni, ve vědomí Země, kde se spojují také s vědomím rostlinstva. Celé toto velké vědomí vnáší svůj podíl zkušeností do vědomí Sluneční soustavy a tak dále.“ Je nám zatěžko představit si Zemi jako živý organizmus, protože nemá mozek. Vždy, když se pokoušíme poznat nějaké vědomí přímou cestou, myslíme si, že by mělo mít mozek. Ovšem mozek člověka, jehož prvotním účelem bylo řízení svalových reakcí, plní jiné funkce, kte­ré plní i Země, jež to ovšem dělá zcela jinak. Země nemá svaly ani končetiny a jedinými vnějšími předměty pro ni jsou hvězdy. Zemská hmota reaguje na podněty přicházející od hvězd a odpovídá jim nejjemnějšími změnami svého pohybu a nejmenšími vibracemi svých částí. Zemské oceány jako gigantická zrcadla odrážejí nebeská svítidla, zemská atmosféra přelamuje jejich paprsky jako obrovitá čočka a v oblacích a na zasněžených polích se tyto paprsky protínají a vytvářejí bílou barvu, zatímco lesy a květiny září všemi barevnými tóninami spektra. Polarizace, interference a pohlcování paprsků probouzí citlivost vůči věcem, jež nedokážeme s pomocí našich poněkud obhroublých smyslů odhalit. K navazování vesmírných spojení Země mozek nepotřebuje.

Oči člověka nevědí, co je to zvuk, uši nevědí, co je to světlo. Ale člověk má mozek, jenž dokáže rozeznat zvuky, vnímá světlo, přijímá všechny vjemy dohromady a pak je asociativně spojuje... Cožpak nemohou existovat i jiné prostředky vyššího rázu schopné propojovat věci vyjma mozkových vláken? Cožpak rozum Země si nedo­káže uvědomovat obsahy vědomí každého člověka, i když jiným způsobem?

Fechner dále popisuje okamžik svého vlastního vnímání reality: „Bylo jarní ráno a já jsem se vydal na procházku. Ko­lem dokola se zelenala pole, tráva se blýskala čerstvou rosou, ptáci zpívali, v dáli byl vidět stoupající jemný dým, sem tam se objevil nějaký kolemjdoucí; zdálo se, že vše je pokryto tajemným světlem jakési proměny. Byl to jen malý kousek Země, který jsem v onen den viděl, šlo jen o nepatrnou chvíli její existence, ale jak jsem ji více a více pozoroval, uvědomoval jsem si, jak je krásná; ale nejen to, uvědomil jsem si hlubokou pravdu - Země je anděl, který mne nese po nebi... A já jsem se ptal sám sebe: jak se jen lidé mohli tak vzdálit životu, jak mohou pokládat Zemi za neživé těleso... Já vím, že tento pocit bude vypadat jako fantazírování. Ví se, že Země je kulovitý objekt - co jiného bychom se mohli dovědět v kabinetu mineralo­gie?"

Nejdůležitější Fechnerova myšlenka tkví v tom, že širší formy vědomí sestávají z omezenějších forem, ale nejsou jejich prostými součiny. Vždyť náš rozum také není prostým součinem zrakových, sluchových a dalších vjemů. Rozum tyto vjemy propojuje dohroma­dy a odhaluje mezi nimi souvislosti, z nichž poté vytváří schémata, formy a objekty, které nemohou smysly roze­znat jednotlivě. „Takto duše Země nachází souvislost mezi obsahem mého vědomí a obsahem vašeho vědomí, všímá si takových souvztažností, která si naše rozumy samo­statně neuvědomují. Duše Země vytváří schémata, formy a objekty proporcionální jejímu širokému poli působnos­ti, k jejichž pochopení duševní pole člověka nestačí. Ona nás zná, ví i o našich vztazích s okolím, zatímco my ji v podstatě neznáme ani neznáme své vlastní vztahy mezi sebou. Veškerý vnitřní život vesmíru jako by byl zařízen tak, že širší vědomí vždy může kontrolovat užší vědomí, ale nikdy ne naopak.“ Fechner vidí mezi individuálními osobnostmi lidí a smyslovými orgány Země podobnost. Každý z nás do duchovního života Země něco přináší... A ona tyto vjemy přijímá, pohlcuje je do své rozsáhlé nádrže vědomostí a kombinuje s ostatními údaji, které se v ní už nacházejí. A všechno, co se do ní jednou dostane, v ní už zůstane navždy a stane se součástí jiných souvislostí.

Tyto myšlenky Fechner vyložil ve své knize Zen Avesta. Uvedl jsem zde poměrně rozsáhlou citaci z knihy pro­fesora Jamese; to proto, abych ukázal, že idea oduševnělosti a uvědomělosti světa není ničím novým ani paradox­ním. Je to přirozená a logická nezbytnost, která vyplývá z jiného pohledu na svět, jenž je mnohem obsáhlejší a šir­ší než ten, který sami sobě zpravidla vnucujeme a dovolujeme.

Živá Země
Logicky můžeme udělat jen dvě věci: buď uznáme, že všechno je živé a má vědomí, tedy i veškerá neživá příroda; anebo odmítneme život a vědomí ve všem, tedy i v sobě samém.

* * *