Michel Serres - Anděl Páně

Angélique a Jacques šli na autobus a odjeli domů.
Pantope a Pia si sedli do jedné z restaurací na letišti, aby se naobědvali.
Jejich konverzaci rušil hluk z televize.

Pia, staromilsky:
- Ráno, v poledne a večer, na znamení příchodu Archanděla, zvony vyzváněly Anděl Páně a znovu oznamovaly Zvěstování: početí, vtělení a zrození naší naděje. Neustále se učíme božskosti svého těla, znovu započatém počátku příchodu na svět, jehož zářící zázrak zachraňuje před smrtí. Ráno, v poledne a večer, spolu s jídlem, jež nás vyživuje, oznamuje posel Dobrou zprávu, ono radostné mystérium života.

Pantope, moderně:
Ráno, v poledne a večer, více než kdysi - i ještě nedávno - věřícím ...nám nechybí příležitosti slyšet Zprávy ze světa. Provázejí nás u každého jídla. Rukou ukáže směrem k televizi.

Ona, umíněně:
- Oznamovali je andělé – našim dnešním hlasatelům zpráv tak neříkáme. Přesto i za tímto slovem se skrývá stejná pradávná funkce, jíž bylo předávat zprávy, informovat o tom, co se, ve stejném čase, děje jinde.

On, souhlasně:
- Jemnohmotná těla Andělů se pohybovala rychlostí myšlenky, jejich následovníci létají rychlostí světla – remíza, dorazí ex aequo.

Ona, znepokojeně:
- Odkud, kam?

On, triumfálně:
- Pokrok: my vidíme jejich tváře i těla, zatímco Andělé se neukazovali, nebo jen zřídka.

Ona, opakujíc, co vidí:
- Neštěstí ráno, v poledne a večer! Katastrofy, požáry, zemětřesení, sopky, epidemie, hladomor, polemiky, skandály, bouře, státní převraty, války, zločiny, nespravedlnost, vraždy, soudní procesy, mrtvoly, mrtvoly, mrtvoly... bez ustání na nás prší pořád stejné špatné, tragické zprávy...: jedna a tatáž smrt se opakuje ve stovkách podob, vypráví se znova a znova od úsvitu tohoto světa. Znovu se vracíme do nejstarších dob.

Ona, trvajíc na svém:
- Spočítá někdo ten obrovský počet mrtvých, které nám servírují, kteří plní naše uši a oči, naše talíře a sklenice, a tak i naše ústa, v čase oběda, snídaně a večeře?

On, vědecky:
- Statistiky uvádějí, že člověk ve věku osmnácti let shlédnul osmnáct tisíc vražd. Tři vraždy denně: ráno, v poledne a večer.

Ona, s otázkou:
- Změní tato toto obtěžkání běh dějin?

On, s úzkostí:
- Jaké peklo připravuje toto šílené masírování naší chuti?

Ona, s obavou:
- Nepatrný výřez malého území světa, v němž duní exploze a prolévá se krev. Neodhalí nic víc než zabité, takzvaná globální vesnice se od nynějška drobí na malé lokality, o nichž se svět dozví jen v tom případě, že v nich dojde k obrovskému krveprolití. A když víme, jak to chodí, proč to nevyužít? V působícím středu této spirály živící sebe samu spočívá obrazovka.

On, právnicky:
- Kdo těží z těchto zločinů? Komu slouží? Proč?

Ona, sebejistě:
- Pro moc a slávu.

On, znechuceně:
- Špatné znamení: Nikdo nezvrací do talíře!

Ona, zasněně:
- Tak co se tedy stalo, když došlo k výměně hlasatelů, k vystřídaní Andělů? Nezůstali jen ti padlí? Neupíráme svůj pohled a pozornost na slávu smrti, přikázání vrahů, pozemskou Moc, Trůn slávy a Vládu lidí?

On, prosebně:
- Stále dokola stejná ponurá písnička – a kdy už přijde opravdová a dobrá zpráva?

Ona ho přeruší, tázavě, odpovídá otázkou):
- Stačila by k naší spáse jediná zpráva?

On, s jistotou:
- Ale tu už naši hlásné trouby nešíří: kolovrátek , jenž nás provází u jídla, nás nutí jíst mrtvé a pít prolitou krev.

Ona, držíc v rukou jídelní lístek:
- Lidé se znovu stali kanibaly a požírají lidi, ohromné množství lidí, v uzenářství s umrlci.

On se odvrátí.

Ona, rozhodně:
- Ode dneška budu ráno, v poledne a večer, v sobě i vůkol opěvat božské tělo a zázračný život.

Vzala chléb, on nalil víno.

Společně:
- Co si vybereme, že budeme jíst?

* * *