Béla Hamvas - Kapka zatracení

I.
Chystám se na horské chatě držet půst a silentium. Večer v osm sním lehkou večeři. Trávení skončí o půlnoci. Začátek půstu. Celý zítřek, pozítří až do čtyř hodin odpoledne. Čtyřicet hodin celkem. Böhme říká: Adam žil v ráji čtyřicet dnů, Izrael bloudil čtyřicet let, Ježíš strávil čtyřicet dnů na poušti, Kristus ležel čtyřicet hodin v hrobě. Proto jsem zvolil čtyřicet. Nejsem zbožný. Chci všechno. Vím ale, že člověk dělá dobře, když s vírou počítá, protože ze všeho lidského vědění má nejvíc reálné moudrosti víra. V následujících čtyřiceti hodinách nevyslovím jediného hlasitého slova. Potichu se procházím, nevykonávám fyzickou práci, spíš sedím ve stínu, čtu, cítím-li potřebu, medituji, modlím se. Čas od času je třeba citrónovou šťávou uklidnit bouřící se žaludek. Ráno a večer je třeba se umýt od hlavy až k patě. Jednou denně je třeba si propláchnout střeva. To je všechno.

Nemínil jsem činit pokání. Nechtěl jsem se za něco trestat. Žádné trýznění. Žádný sentiment. Netoužil jsem ani po hlubším nahlédnutí. Probuzení podsvětí, nejnověji mu říkají podvědomí, tvrdil jednou můj Mistr, nelze doporučovat. Co je ve tmě, ať ve tmě zůstane. Celé je přikryla obrovská ruka, nikdo se ho nemůže dotknout beztrestně. Mistr mi vyprávěl, že chtěl zrušit své podsvětí. Ale už od samotného úmyslu se dostal do takové krize, že si jen tak tak zachránil zdravý rozum.

K silentiu a k půstu jsem se odhodlal proto, že jsem našel smysl nejtěžšího roku mého beztak nelehkého osudu a přál jsem si postavit se tomuto smyslu tváří v tvář. K tomu je třeba klid a samota a půst a očista, karanténa. Životní tempo zpomalit, pokud možno zastavit, a vytvořit tak možnost pro úplné poznání tohoto smyslu.

Samota s půstem je magický stav. Zpravidla se to neví. Malé duše a bojácní snášejí zbožné dny půstu se závratí jako nepochopitelný trest a myslí přitom neustále na jídlo. Ve vězení je úplný půst nebo půst o chlebu a vodě považován za týrání. Přitom původně ho zákon nařídil proto, aby vězni dal během půstu příležitost k hlubšímu nahlédnutí. Mimochodem, čtyřiadvacet hodin nestačí v podstatě ani na to, aby se postní nálada vytvořila. Nestačí, aby tělo vystřízlivělo z poloopilosti neustálého trávení a bylo schopno jemnějšího naladění. Chci říci, že nejsem okultista, ba ani zbožný nejsem. Přijímám pouze to, co je můj intelekt schopen sledovat za plného denního světla. Karanténu jsem zvolil, neboť vím, že pochopení mohu dosáhnout jen v tomto magickém stavu. V této vystupňované vnímavosti, očištěné samotou a půstem. Často jsem hladověl už dřív, někdy se i stalo, že nikoli z donucení, a moc dobře si pamatuji jasné chvíle, které občas prozářily náladu jako blesk. Nyní jsem potřeboval tyto chvíle. Světlo. Světla nemůže být nikdy dost. Potrava mne uspokojí jen napůl, napůl vytváří pocit nedostatku. Touha po novém a novém je druhou stránkou nasycenosti. Zrovna tak jako v případě poznatků, čím víc člověk jí, tím je hladovější.

Ostatně, nacházel jsem se v období svlékání kůže. Člověk nechá popraskat svou opruzenou a nudnou, zkaženou a fádní kůži, ztvrdlou téměř na pancíř, a vyleze ze sebe samého. Myslel jsem si: já bylo to, čím jsem byl. Jenže se ukázalo, že šlo jen o masku, tak jako pokaždé předtím. Čerstvá kůže je nyní opět citlivá. Pozná se to podle toho, že normálním stavem je opojení. Ne vidění, ale vidina. Ne realita, nýbrž mirákulum. Ne common sense, nýbrž entuziasmus. Povadlost pomine. Jas. Vždycky magický. Sebeovládání je v nižších sférách svobodné a snadné. Duše je dítě ohně s desetitisíci kůžemi. Pyripais myriodermatikos. Deset tisíc kůží se musí sloupnout, aby dosáhla sebe. Každým sloupnutím je menší a oheň větší. Fyzika a chemie a psychologie a filozofie a náboženství, to všechno jsou kůry. Pancíř, obal, maska, komora, vězení, princip, doktrína, světonázor. Všechno zkratky. Defekty. Zastavení činnosti inteligence. Každá situace, považovaná za ukončenou, je okultní. Jejím důsledkem je strnulost, pověra, slepota, tíseň, hranice, teorémy, tma, tma. Otevřít. Svléknout. Ale pokud nežádáš o pomoc Mocnosti, nevydržíš. Nebezpečné, nedoporučitelné, téměř zakázané. Štítím se toho, abych neustále flašinetoval svou astrální karmu. Přepodstatňovat se. To však lze pouze směrem vzhůru. Jiné cesty není. Život je k tomu, aby se obětoval v zájmu velkých věcí. Jinak nemá cenu. Našel jsem smysl krize onoho roku, krize, kterou jsem si dřív nedokázal ani představit. Začala před pěti lety zjara. Hned byla přítomna celá s plnou vehemencí. Průměrný stav byl strach ze smrti. Neustálý, tíživý, tahavý a přilnavý. Děsivý stihomam. Marně jsem sám sebe přesvědčoval, že se nebojím, věděl jsem, že si to namlouvám, protože strach mne k tomu nutí. Bojím se dětsky a nerozumně, hystericky a nezrale, přihrble, zbaběle, cvakám zuby, třesu se, vystřízlivělý, nechutný, hloupý a nestydatý, bez jakékoli omluvy. Sebeovládání zmizelo. Děsivé bylo, že jsem každý projev strachu vnímal a chápal. Bojím se, říkám. Bezmocně se bojím. Zešílím? Roztrhá mne, vykouše a zaškrtí a uštve. Viděl jsem. Protože mi to bylo jasné, bál jsem se čím dál víc. Schovat se. Dobře se schovat tam, kde nebudu mít strach. Ve štole to bylo zpočátku dobré, ale pak jsem se bál i tam. Bál jsem se i ve sklepě pod skálou. Strachem jsem hlasitě plakal. Věděl jsem, že jsem bídák a hlupák a nemocný, ale toto vědomí bylo ještě úděsnější a ještě víc jsem plakal, a toho jsem se bál ještě víc. Neodvážil jsem se svléknout a lehnout si do postele. Neodvážil jsem se odejít z domu, ale když jsem odešel, neodvážil jsem se vrátit. Neodvážil jsem se jíst, ale zároveň jsem se neodvážil nejíst. Brzy jsem usínal vsedě, protože jsem se bál, víckrát jsem se probudil, protože jsem měl strach a byla ještě tma, když jsem vstal, protože strach mne k tomu nutil.

Neměl jsem víc důvodů ke strachu, než kdokoli jiný z deseti miliónů lidí tam a tehdy. Ale konstatovat to je neohrabané. Byla válka, tedy neustálé nebezpečí. Vnější hrozba. Ztráta pocitu bezpečí. Pro mne právě tak jako pro jiné. Je hloupost předpokládat i to, že strach byl vyvolán vnější hrozbou. Skutečné nebezpečí sloužilo pouze k zakrývání skutečného smyslu situace. Ztráta pocitu bezpečí. Ano. Opuštěnost. O rok později, na začátku vystřízlivění, jsem četl Knihu Jobovu, jako ji tehdy četli mnozí jiní z těch, kteří zůstali a hledali klíč k trápení. Jobův rok.

Okolnosti byly pro nás pro všechny stejné, co se stalo mně, nebyla výjimka. Ne. Prostě. Domnívám se, že šlo o to, co se opravdu stalo. Teď jsem si už jist. Ostatní si toho nevšimli. Proto na to zapomněli, ne moc rychle, ale úplně. A žili dál, jako by se nic nestalo. Neříkám to proto, že jimi pohrdám, ačkoli jsou hodni pohrdání spolu se mnou. Tíha života je tak velká, říká Basilius, že jsme padli do prachu, ale martyrium je přece jen nemožné, neboť naši pronásledovatelé jsou nositeli stejného jména jako my. Vzpomínám si na jednu tvář z tramvaje; ve chvíli, kdy jsem se téměř dusil strachem, na kraji chodníku mrtvoly zakryté novinovým papírem, řekl lehce vychloubačně, idiotsky abstraktním hlasem, trochu nadutě: Takhle je to v pořádku. Zděšeně jsem na něho pohlédl. Přikývl. Bál jsem se ještě víc. Záviděl jsem mu, že se nebojí? Ne. Vždyť přece neví, co se děje. Já věděl, proto jsem se třásl. Neodvážili se připustit k sobě děs, který se odehrával. Proto se nebáli. Dokonce na to zapomněli. Nic se nestalo. Teprve teď jsem pochopil, proč jsem se musel bát. Byl jsem opravdu opuštěný. Vydán napospas. Tak, napospas. Oficiálně a s konečnou platností. To je zatracení. Jsem ztracen.

II.
Nyní jsem u mystiků našel přesný popis temného roku z doby před pěti lety. Musím to takhle a těmito slovy přiznat, když chci být exaktní a nemám žádný důvod, abych nebyl. Popis jsem našel u mystiků, a to ne proto, že bych ho mohl najít i jinde, kde jsem nehledal, nýbrž jedině proto, že najít ho bylo možné pouze u nich. U svatého Jana z Kříže a u Böhmeho, hlavně a především u nich, nikoli v psychologii. Nejsem zbožný. Ale kupodivu každá rozhodující skutečnost mého života měla nábožný charakter. I tato. Název stavu jsem našel, přesný popis jsem rozpoznal a ověřil. Ano, to je ta poloha, v níž jsem před pěti lety pobýval, bylo to ono, zrovna takhle to vypadá v té končině.

Pochopitelně, ptal jsem se sám sebe a oprávněně se může ptát i kdokoli jiný, proč jsem se neobrátil na psychologii, tedy na vědu, a proč jsem název, popis, vysvětlení a smysl daného stavu nehledal tam, na spolehlivém místě. Hlavním důvodem bylo, že psychologie o tomto zeměpise vůbec nevěděla a pokud obdobné případy znala, považovala je vesměs za abnormality. Neuróza, říkala. Já jsem věděl, že o neuróze nemůže být ani řeči, ale zeptal jsem se: dobře, ale vůči čemu abnormální, a pak, prosím pěkně, co je normální a co je zdravé. Na to psychologie zarytě mlčela.

Název stavu, jeho smysl a geografii jsem nalezl u mystiků. Svatý Jan z Kříže mu říká Noche escura del alma. Temná noc duše. Tento předmět popisuje ve velmi rozsáhlé knize. Jako už tolikrát i nyní jsem nucen konstatovat, že v rozhodujících momentech je informovanost vědy nedostatečná. Velice často se stává, že s věcí prostě obeznámena není. O této vnitřní poloze neslyšela a ani ji nezná. Neříkám to rád, ale musím přiznat, že i zde jsem našel psychologii neinformovanou. Jako kdyby pro ni byla teorie zajímavější než skutečnost i předmět. Je celá řada mystiků, kteří se o stavbu teorií nikdy nepokusili a na své zážitky zvenčí nepohlíželi, neodbarvili a nerozředili je, ale končinu, do které se dostali, prošli, pozorovali, prožili a občas i pojmenovali. Tak se dostali k názvu: temná noc duše. Okamžitě jsem poznal, že je to ono. Právě v tomhle stavu jsem tenkrát strávil celý rok, ne dlouho, protože svatý Jan a Kulman Merswin a Seuse říkají, že v něm lze strávit i půl života. A to je v jistém smyslu i záloha na záhrobní utrpení. Kapka zatracení.

Böhme říká: Každá duše v sobě nese obraz Velké Bytosti (Praobraz) nebo, což je totéž, vědomí, že duše je kopií Velké Bytosti. To je životní pečeť všeho jsoucího. To je signatura duše. Obraz může být relativně čistý, pak je duše jasná. Velká Bytost je v ní průsvitná a také ona sama je průsvitná jako moře, nebe, světlo krystalu, zlato a třpyt. Používá zpravidla tyto výrazy. Ráj. Obraz Velké Bytosti je hřejivé životodárné záření slunce. Když slunce nesvítí, je tma. Člověk však tento obraz v sobě hned na prvopočátku zkalil. Obraz se zatemnil. Člověk ho může i ztratit. Potom je ztracen i on. Říkám to tak, jak to Böhme píše. Duše žije v okouzlení a z okouzlení obrazem. Na světě není nic, praví Böhme, co se může dotknout duše, nebo ji třeba i zabít, jen tato imaginace, ani oheň, ani meč, pouze toto kouzlo. Ono je zároveň pro duši její smrtelný jed, neboť na prvopočátku vznikla z imaginace a zůstane jí navždy. Nu ano, Praobraz se zakalil a zatemnil. Důsledkem toho není jen to, že slunce už nesvítí a nehřeje. Člověk žije v temnotě. Člověk ve svém vědomí, že je kopií Velké Bytosti, zakolísal. Nevidí, že byl stvořen k jejímu obrazu. Tento stav poruchy a temnoty Böhme nazývá turba. Turba je porucha duše, kdy ve středu imaginace nežije obraz Velké Bytosti. Když se světlo ztratí, duše se zatemní. Upanišady nazývají tento stav abhimana, zmatení na způsob šílenství. To je turba. Černá imaginace. Říkají jí taky peklo. Nebo vnější tma. Kein Fremder verzehrt euch, sondern eure eigene Turba - člověka nepohltí nějaký cizí vliv, nýbrž vlastní zmatení. Ein Jeder hat seine eigene Hölle, es ist sonst nichts, das ihn ergreift, als sein eigen Gift. Každý má své vlastní peklo a nemůže se ho dotknout nic jiného, než vlastní jed. Turba je rozvířením a probuzením bezedného vířivého vzteku, výbuch fundamentu podsvětí. Boží hněv. Orgé tú theú, jak říká Pavel. Turba je praslovo. Právě tak jako spása, ale s tím rozdílem, že v tomto případě se jedná o zatracení. Zatracení znamená, že duše probudí infernální imaginaci a v ní sebe samu roztrhá na kousky. Ne, netrhá ji nikdo jiný. Ne ďábel. Vlastní imaginace. Není na světě ničeho, co by se mohlo dotknout duše i jen jediným prstem, ani oheň, ani meč, jen imaginace.

Turba. Temná noc duše. Zmatení na způsob šílenství, temnota, kroužení infernálního víru, duše se sžírá v mukách, Boží hněv a plamen v hlubině. Hořkost a beznaděj, strach, strach, strach. Imaginace: nenacházíš nic jiného, než sebe, proto pozřeš sebe. Lakota a klení, potupa, závist, jed, nenávist, lež a strach a strach a strach. Protrhla se nádrž hrůzy a temný děs se valí a valí se do hlubin. Když hořím, je to ještě dobré. Protože aspoň teplé.

A přece mi byla neustále zima. Protože oheň měl teplotu mínus dvě stě sedmdesát dva stupně. Po dobu celého temného roku jsem věděl, že se mne dotkla Boží ruka. V Božím hněvu. Das erweckte Grimm. Ve vodě vypukl požár.

Poznávám. To je ono. Celý rok jsem si lámal hlavu nad tím, jak bych se schoval. Dobře schoval. Schovat se kamkoliv, kde mne nenajde. Kdo? Jistěže, kéž bych už tehdy byl schopen takhle se ptát. Schovat se. Ukrýt se do rudného dolu, osmdesát metrů hluboko v hoře. Nebyl dostatečně bezpečný. Co když bomba spadne na vchod, ten se sesype, zabije mne tlak vzduchu, udusím se, zemřu hlady. Co kdyby. Třásl jsem se. Bezpečné místo není. Schovat se nelze. Bezhlavě jsem shromažďoval zásoby, zejména potraviny. Pod police a za knihy jsem schovával cukr, zavařeniny, konzervy, kroupy a med. Nahromadil jsem mýdlo, i na holení. Hadry. Papír. Pera. Inkoust. Schovával jsem kůrky od chleba. Jedl jsem málo. Málem jsem hladověl. Budovat spíž a v ní se schovat. Schovat se. Kam?

Stále jsem musel myslet na to, že když se na Borneu vystřelí z pušky, trhnu hlavou. Vždyť nestřílejí po mně. Ani mne nebombardují. Ale já jsem to bral jako útok proti sobě. Když na ulici ležela mrtvola, měl jsem za to, že budu následovat. Zbabělé, říkám. Věděl jsem to, ale ani mne nenapadlo stydět se. Křečovitě jsem se modlil, přitom jsem věděl, že nebe se křeči nikdy neotevře a skutečně se neotevřelo. Nebe nedá pokoj, dá pouze sílu ke snášení neklidu. Nedá prostřený stůl. Dá pouze sílu k tomu, abych chléb sehnal. Věděl jsem. Ale turba je stav silnější než vědění. Protože i vědění slouží pomatenosti. Turba je, když člověk žije v rozvířeném hořícím Božím hněvu. Lidské vědomí je určeno v každém případě kvalitou jeho imaginace. Není výjimky. Kdo žije v černé imaginaci, má černé vědomí. Böhme říká: oheň temnoty. Finsterfeuer. Peklo. Zatracení. Nelze zaniknout. Nelze se schovat v prázdnotě. Je třeba dotáhnout to do konce. Umřeš marně, hlupáku, smrt není skalní sklep ani spíž. Vlastní imaginace se nezbavíš. Ne, netrhá tě ďábel, ani bomba ani hlad, je to tvůj vlastní vířící jed, bezvládná špína, padá a padá a strach a strach a temnota a chvění a strach.

Temná noc duše. Teď už chápu. Křeč. Nevyslyšené modlitby. Zmatek, šílenství, strach, hlavně a vždycky strach a zase strach. Svatý Jan z Kříže říká: Práh temné noci překračuje duše jen tehdy, když už po ní sahá Bůh, aby ji vyvedl z řad začátečníků. Teď už chápu, proč jsem tehdy celý rok mluvil o Boží ruce. Dotek není příjemný. Vůbec ne. Strašná a ohromná žumpa, zhroutivší se do hlubin mého najednou se otevírajícího života, má mizérie a zbabělost, ničemnost a lakota, má závist a bezmocnost a mé hříchy, ano, hříchy, vychloubačné a chvastounské hříchy, bezohledně zapomenuté drobné a velké ničemnosti, a tato hniloba se teď vyvalila. To je zatracení. Nyní už chápu. Boží ruka. Vír Boží zloby. Roztaješ ve vědomí své bídnosti, píše svatý Jan, jako by tě pohltila šelma. Bůh tě odvrhl, proto ses zhroutil do hlubin. Temná noc. Vrhl jsi mne do hlubin a obklopila mne voda. Jeremiáš říká, že se člověk ústy dotkne prachu. Duše cítí velkou bídu a je natolik ztracená, že málem umírá. Věděl jsem. Téměř všechno jsem věděl. Ale nechápal jsem. Věděl jsem, že temno a zmatek a šílenství a Boží hněv a hříchy jsou. Ale nechápal jsem, že ruka, jejíž dotek je tak úděsný, mne vyzvedne z řad začátečníků. Nechápal jsem, co říká Pavel: Hú de epleonasen hé hamartia, hypereperisseusen hé charis, kde převážil hřích, tam se rozhojňuje milost.

III.
Tuto metodu jsem tam nahoře, navrchu, na chatě, zvolil taky proto, že takhle se mohu odevzdat bezprostředně všemu, co se ve mně vynoří, vyloučením jakýchkoli praktik, tou nejjednodušší cestou, když čtyřicet hodin nemluvím a nepřijímám potravu, jsem schopen vyloučit každou myšlenku rozváženou předem a odevzdat se bezprostředně všemu, co se ve mně vynoří. Říkám ve mně, ale nemyslím to tak. Co se vynoří a co pochopím, není ve mně? Kdeže to je? Na neurčitém místě, ale ve skutečnosti. "The divine is only real," říká Coventry Patmore. Jediná skutečnost je Bůh. Samota poskytuje příležitost, abych se k němu dostal. Proč? Protože samota je dialogická. Nejsem sám. Čtyřicet hodin jsem s ním. To je mystérium sakrálního mlčení, hésychia, jak říkali mniši na hoře Athos.

Zatracení? Ne. Pouze jedna kapka. Jediná kapka, která celý jeden rok otrávila a pohltila a spálila a roztrhala. Nejtěžší rok života, který ani jindy nebyl lehký, který byl nejtěžší. Nyní už to těžké není. Nechápal jsem. Od té doby, co chápu, věřím, že Mistr měl pravdu. Temnota se proměnila ve světlo, utrpení v radost a zatracení ve spásu. Kde převážil hřích, tam se rozhojnila milost.

V temném roce jsem ztratil všechny své hmotné statky. Všechny ukryté zavařeniny a konzervy. Všechen cukr a mýdlo na holení a hadry a papír a inkoust. Marně jsem to schovával za knihy a pod polici, zmizely knihy i police. Byl jsem venku na zasněžené ulici a řval jsem bolestí a strachem jako Job a volal jsem Boha a vrhl jsem se do sněhu, protože jsem cítil, že mne nevyslyšel. Ale to jsem pochopil poměrně rychle. Stal jsem se žebrákem. Jako Job. Pochopil jsem, že být žebrákem je dobré. Operace je bolestivá. Všechno jsem ztratil, říkal jsem. Zapomněl jsem se smát a nenáviděl jsem toho, kdo se smál. Rána. Hluboká rána. Poté, co jsem sbíral kroupy a kůrky chleba, pohroma. Chtěl jsem něco zachránit, ale ztratil jsem to. Svět vlastnictví zanikl. Ale brzy jsem dokázal pochopit, že do světa bytí může člověk vstoupit až po zániku světa vlastnictví. Jako Job. Když člověka nechají na pokoji, za pět let získá opět dům a může začít znovu. Zavařeniny a med a mýdlo na holení. Bohatý mládenec to má opravdu těžké. Nikdy bych se nedokázal vzdát toho všeho. Ó vzdát se! Vzdát se všeho. Neponechat si třeba melancholii a tabák a kořalku. Nebo konzervy. Něco, do čeho se lze schovat jako do rudného dolu, o co bych se mohl bát, kvůli čemu bych se mohl třást, co ochrání, co je objektivní a manifestující, co zabrání úplnému odevzdání. Neponechat si. Ani radost ne. Vzdát se odevzdání a zříci se zřeknutí. Jako Job. Rozhojnila se milost. Milostí nazývám to, co jsem poměrně lehce a rychle pochopil. Býti žebrákem je dobré. Ještě jsem krvácel, ale už jsem věděl, že je dobře. Svět majetku ležel v troskách. Věděl jsem, že když mne nechají pět let na pokoji, neseženu dům, abych začal znovu. Někdo ze mne seškrábal majetek i s kůží. Nevadí. Nyní se budu snažit, abych už k ničemu nepřilnul, jako se mi to stalo s mýdlem. Býti žebrákem je těžké, ale dobré. Svět bytí je vyšší než svět majetku.

Tady na chatě jsem pochopil i to, co znamená svléknout vědomí hříšnosti. Temná starost. Nebýt rušen vědomím hříchu. Chápu, že velcí světci nabídnou své hříchy a stávají se podobnými nemluvňatům. Zříci se i hříchu, temné starosti, obav a zítřku. Nic není mé. Já sám si patřím v nejmenší míře. Mysl, dříve sužovaná strategickými plány, vypracovanými v honbě za majetkem, ve starosti, ve strachu, v zájmu skrývání, se uklidní.

Rozhojňuje se milost. Ve světě vlastnictví člověk nemůže být sám sebou. Samá obrana a útok a zájem a hlídací pes ve vlastní bráně, a když mu seberou zavařeniny, vyje, skučí na troskách domu, na sněhu jako já. Bytí může být efektivní teprve po úplném zrušení vlastnictví. Tady začíná skutečnost.

Kardia ametanoétos, říká apoštol Pavel. Nevykoupené srdce. Nevykoupené srdce žije ve starostech o mýdlo, je temné a milost se v něm ani nemůže vyjevit. Žije v turbě. Zmatení na způsob šílenství. Praobraz Velké Bytosti v duši se zatemnil. A ty se domníváš, že jsi mýdlo a konzerva a zavařenina a hadr. Ne transparentní. Obraz skutečnosti do tebe neprojde. To je černá imaginace. Starost, starost. To je turba. Závist, jed, žárlivost, lakota, schovat se, Boží hněv, spíž, zmateně se skrýt a zachránit nezachranitelné a stavět dům a štěkat v bráně. Celé je třeba vyřezat. Pravda, člověk se v tom lehce ztratí. Nikdy bych nebyl schopen uskutečnit to na sobě. Stalo se to však. Nejsem zbožný, jenomže pochopit temný rok bez náboženství nelze. Bez náboženství je to nesmyslný děs a katastrofa hloupé náhody. Neuspokojivé. Negativní. Nepravda. S náboženstvím se to najednou stává pozitivní a smysluplné. A ještě víc. Skutečnost je toto. A pouze takto jsem ochoten se s tím smířit.

IV.
O tom, kdo se rozhodne pro půst a pro samotu, můžeme předpokládat, že nehodlá záplatovat sám sebe. Zatoužil jsem po atmosféře metanoie (obrácení). V takovém případě vždycky hrozí to, na co mne můj Mistr nestačil dost často upozorňovat, abychom nepřekročili meze. Nedotknout se ničeho zakázaného. "Kdo nebeský chléb pojídá bez míry, míří přímo do pekla." Na vědění se může každý podílet jen v míře úměrné jeho stupni spásy. Stupeň spásy odpovídá stupni uskutečnění. A stupeň uskutečnění zase určuje, do jaké míry jsem skutečný. Došel jsem spásy jen tehdy, jestliže jsem úplně skutečný.

Ó ano, ukázat a okouzlit a oslnit, říkat dokonce pravdu, když je to hezké a lichotí to, dokonce být hodný, podle možností o tom mluvit před publikem s patřičnou skromností, aby efekt byl ještě větší, šviháctví zakořeněné v mé bytosti jako chobotnice v nejtemnějších děrách podmořských útesů, tam pobývá, to je ono, šviháctví je téměř ve všem, co jsem kdy vyslovil a napsal, v mé bytosti, v mém chování. Nečistá vychloubačnost, nezdravé zveličování. Charakterová vada. Nespolehlivost. Slibovat a nedodržovat. Vyhnout se srážce. Obejít to nepříjemné. Neobstát. Ale o tom všem raději nevědět. Neskutečno a poťouchlost a maska a paráda a chlubivost měly příliš velkou moc; lež je próteovsky dobrá a šikovná, působila a vytáčela se s vynikající technikou, aby každého oklamala, a téměř se jí to i podařilo a nebyla podezřelá, pouze těm nejčistším a i jim jenom občas. Pravda, kde jsem švihák, nejsem ani nemohu být skutečný. Maska, nic, prázdnota, marnost, nebytí. Každé hříšné místo je místem pro vniknutí infernálních mocností. Člověk je zde neosobní. A proto zde může peklo rozvinout svou moc. Neskutečný znamená žádný. Švihák je typicky neskutečný. Je prolhaný a nepravdivý, ale fenomenálně skrývá všechno, co je bezectné a bídné a špinavé, konec konců komické. Sebe skrývající darebák využívá neslýchaného aparátu, aby podvedl. Ukrýt se. Dobře se ukrýt. Celou psychologii je nutno využít a použít k tomu, abychom se mohli ještě lépe schovat. Každé učení o charakteru slouží pouze k tomu, aby člověk byl v ukrývání ještě rychlejší a šikovnější, člověk se zde učí duchapřítomnosti, zjemňuje svou inteligenci, aby vhodně předešel odhalení. "Když lhář mluví pravdu, je to horší, než když pravdomluvný lže." Tento falešný tón už mému uchu téměř nevadil, jen když jsem byl sám, v dialozích samoty jsem hledal příčinu, ale nenašel jsem ji. Nyní jsem ji chytil pod krkem. Švihák, který se tak skvěle naučil, jak se vyvléci, najít nejteplejší koutek, vyhnout se, odvracet pohled, nevšímat si a hlavně schovat se a zachovat přitom zdání důstojnosti, za tohle všechno sklidit uznání a hlásat a dlouho mluvit o tom, jak obstát, a hledět přímo do očí.

Temný rok je krachem šviháctví. Pěkný příklad toho, že každý krok vpřed se platí utrpením. Není větší zlo než utrpení, říká jeden světec, ale není většího štěstí než vzpomínka na ně. Jen tak může člověk být skutečnější. Stupeň skutečnosti pak odpovídá stupni spásy. Pil jsem z Božího hněvu. Jobův rok. Temná noc duše. Turba. Temná imaginace. Vypálit smetí. Mystická smrt. Musela být hodně hluboko, když byla nutná taková operace. Konec? Ještě není konec. Ale už vím, kde se skrývá. Molinos říká: Život prožitý ve zdrženlivosti je víc, než všechny zázraky mudrců.

Oklamal jsem všechny včetně sebe, ačkoli jsem dost podezíravý, hlavně vůči sobě, a podle všeho jsem i obstojný psycholog. Ale tady jsem už za hranicí psychologie. Konec konců nic mimořádného, psycholog o tom stejně neví. Když řeknete turba nebo abhimana nebo temná noc duše, jemu jen poklesne čelist. Ačkoli tehdy se v ní nacházel každý. Mysleli, že je to těmi bombami a granáty a rychle na to zapomněli. Rychle a s konečnou platností. Nechápali, že temná noc duše může člověka změnit v obyčejného smrtelníka. Pro ně byla noc pouze vnější okolností.

Temná noc člověka dostihne když ruka Páně po něm sáhne a dotkne se ho, aby ho vyzvedla. Dotek je úděsný. Člověk vzdychá, funí, skřípe zubama, třese se a má strach a strach a strach a zmatený klesá stále hlouběji. Nevyhnutelný a nezpochybnitelný a neusmlouvatelný krok přepodstatnění. Musí to udělat každá duše, která považuje za nesnesitelné neustálé flašinetování své astrální karmy a chce se dostat ven. To je metanoia. Přepodstatnění. Uskutečnění. Jsem spasen pouze tehdy, jestliže jsem úplně skutečný. Temná noc duše je prvním krokem. Na tohle psycholog otvírá ústa. Svatý Jan z Kříže to popisuje přesně.

Během sta let mnozí, Holderlin, Schumann, Baudelaire, Nietzsche, Gogol, Van Gogh na tomto kroku ztroskotali. Ponořili se do noci. Turba je pohltila a zešíleli. Zešílení již dnes není aktuální, pominula hodina dějin spásy. Strindberg zažil totéž šílenství ve svém infernálním období a z temné noci vystoupil obohacený. Je prvním člověkem našich dnů, který takto dosáhl vyššího stupně přepodstatnění. Od té doby hodina dějin spásy pokročila ještě dál. Zdá se, že plné prožití temné noci se stalo povinným pro všechny. Metanoia je životní potřebou a rozkazem. Žijeme v období Antikrista. Neobstojíme, jestliže z našich desetitisíců kůží nesvlékneme aspoň pět. Duše je dítě ohně s deseti tisíci kůžemi. Pyripais myriodermatikos. Nejlepší by bylo žít ve stavu neustálého loupání. Abych se ráno nepoznal a večer byl zase nový, dokonale nový. Neustálá metanoia. Metamorphosis a transfiguration. Kdybych dokázal každý den svléknout jednoho šviháka, měl bych naději, že za tisíc let budu hotov.

Čtyřicet hodin uplynulo. Viděl jsem dobrovolné půstníky, kteří v době půstu zázračně zběleli. Jejich kůže nebyla bělejší, ani vlasy nebo hlas, pohyb nebo oči. Stali se průzračnými. Pohybovali se pomalu, hleděli pokojně, jejich hlas byl čistší, tišší, vzdálenější a bezprostřednější. Hutné maso zprůsvitnělo. Tomu říkám bílá. Zvědavě jsem se podíval do zrcadla a co nevidím: červenohnědá kůže šedivějící blond vlasy, modré oči. Po utrpení ani stopy, tvář je opravdu bělejší. Žaludek je klidný. Pokles síly necítím. Příjemně povznesený jsem schopen vnímat lehký vánek, který mne chladí ve tváři, i tichý šelest listů.