Thomas Berry - Louka za potokem

Byl jsem tenkrát malý chlapec, mohlo mi být nějakých dvanáct let. Moje rodina se přestěhovala z hustěji osídlené jižní části města na jeho okraj, kde se právě stavěl nový dům; stál nedokončený na nevelkém svahu a dole pod ním tekl malý potok, za nímž se nacházela louka. Bylo to za časného květnového odpoledne, kdy jsem poprvé pohlédl dolů na tu scenerii a spatřil tu louku, pokrytou liliemi, jejichž květy vykukovaly nad hustou trávu. Byla to kouzelná chvíle — ta zkušenost dala mému životu něco, nevím přesně co, co ho patrně vysvětluje hlouběji než téměř každá další moje zkušenost, na niž si dnes mohu vzpomenout.

Nebyly to však jenom lilie, ale také zpěv cvrčků a lesní krajina v dálce i mraky na pozadí čistého nebe. To, co se tenkrát odehrálo, nebylo nic uvědomělého. Čas mého života ubíhal dál, jak je tomu u každého mladého člověka. Nebyl to však asi jenom tento moment, který na mě udělal takový hluboký dojem, ale nejspíš taky vnímavost, která se rozvinula v mém dětství. I po mnoha letech se ta chvíle ke mně přesto stále vrací. Kdykoliv přemýšlím o svém základním životním postoji, o celkovém zaměření své mysli a o příčinách, které mě k němu vedly, vidím tu chvíli přicházet zpátky a vnímám, jaký měla vliv na moje zakoušení toho, co je v životě skutečné a hodné úcty.

Tato raná zkušenost se stala určující pro celé moje myšlení. Cokoliv uchovává a zvyšuje kvalitu této louky v přirozených cyklech jejích proměn, je dobré; co jí oponuje nebo jde proti ní, není dobré. Moje životní orientace je tudíž jednoduchá a uplatňuje se všude: v ekonomice i v politice, ve výchově, v náboženství i v čemkoliv jiném.

V ekonomice je dobré to, co podporuje přírodní procesy této louky. Je v ní špatné to, co zmenšuje schopnost louky se každého jara obnovovat a poskytovat prostředí, v němž mohou cvrčci zpívat a ptáci nacházet potravu. Takovéto louky, jak jsem později učil, samy procházejí neustálou proměnou. Tyto vyvíjející se biosystémy si zaslouží, aby byly samy sebou a projevovaly své vnitřní kvality. Jak v ekonomice, tak ve vědě, v zákonech i v politických záležitostech je dobré to, co uznává práva této louky a tohoto potoka a lesů v pozadí existovat a rozkvétat v jejich vždy stále znovu se obnovujících sezonních projevech, přičemž bioregion utvářejí rozsáhlejší procesy v širším sledu proměn.

Zdá se, že i náboženství má svůj původ v hlubokém mystériu této scenerie. Čím více uvažujeme o nekonečném počtu vzájemných aktivit, které se v ní odehrávají, tím tajemnější se tato scenerie celkově stává; čím více významu nacházíme v májovém čase, v rozkvétajících liliích, tím více můžeme být jati úctou při prostém pohledu na tento malý kousek luční krajiny. Nebyl to žádný majestát Apalačského pohoří nebo Západních hor, ani nesmírnost a síla oceánu, ani drsná velkolepost pouštní krajiny; přesto se v této malé louce projevovala velkolepost života jako oslavy způsobem tak hlubokým a působivým, jako tomu nebylo na žádném jiném místě, které jsem poznal během těch mnoha dalších let.

Důvěrný vztah domorodých lidí s vesmírem
My všichni jsme podle všeho měli takovéto zkušenosti předtím, než jsme se vydali na industriální cestu života. Vesmír jako projev jakési primordiální vznešenosti byl rozpoznáván jako konečná vztahová rovina pro každé lidské porozumění nádhernému, a přesto hrůzyplnému světu kolem nás. Každá bytost dosahovala své plné identity ve svém spojení se samotným univerzem. Domorodí lidé severoamerického kontinentu každou ze svých činností vztahovali nejprve k šesti směrům vesmíru: ke čtyřem základním světovým stranám a k nebi nahoře a zemi dole. Pouze tak se lidská činnost mohla stát plně hodnotnou.

V těchto raných dobách byl vesmír světem smyslu, základní referenční rovinou pro sociální řád, ekonomické přežití i pro léčení nemocí. V tomto širém prostoru dlely múzy, odtud přicházela básnická, umělecká i hudební inspirace. Buben, sám srdeční tep vesmíru, ustavoval rytmus tance, jímž lidé vstupovali do skutečného chodu přírodního světa. Numinózní dimenze univerza sama působila na mysl člověka prostřednictvím nesmírnosti nebes a síly zjevované v hromu a blescích, stejně jako skrze jarní dobu obnovy života, jež přicházela po bezútěšnosti způsobené zimou. Také všeobecná bezmocnost člověka před ohrožením života se všemi těmi obavami o přežití zjevovala jeho intimní závislost na integrálním fungování věcí. To, že měl člověk takový důvěrný vztah s vesmírem, bylo možné jenom proto, že vesmír sám měl důvěrný vztah s ním. Tuto zkušenost pozorujeme dokonce ještě dnes u domorodých lidí. Oni žijí v univerzu, v kosmologickém řádu, zatímco my, lidé industriálního světa, v univerzu již nežijeme. Žijeme v politickém světě, v národě, ve světě byznysu, ve světě ekonomického řádu, v tradici kultury, ve světě Disneylandu. Žijeme ve městech, ve světě betonu a kovu, kol a drátů, ve světě obchodu a práce. Nevidíme už v noci hvězdy nebo planety či měsíc. Ani během dne nezakoušíme slunce nějak bezprostředně významuplným způsobem. Uvnitř nákupního střediska se léto a zima od sebe nijak neliší. Náš svět je světem dálnic, parkovišť, nákupních center. Čteme knihy psané podivně vymyšlenou alfabetou. Už dávno nečteme knihu vesmíru.

Ani náš svět lidského významu nijak neslaďujeme s významem našeho okolí. Vyvázali jsme se z hluboké interakce se svým prostředím, která je vlastní naší přirozenosti. Naše děti se neučí, jak číst velkou knihu přírody nebo jak kreativně reagovat na proměny ročních dob planety. Zřídka se učí o tom, odkud se bere voda nebo kam odchází. Naše lidské oslavy již neuvádíme v soulad s velkou liturgií nebes. Stali jsme se vskutku podivnými bytostmi — jsme tak naprosto ve sváru s naší planetou, která nám dala život. Své enormní schopnosti, znalosti a výzkum věnujeme rozvíjení vlastního lidského řádu, odpojenému od skutečných pramenů, z nichž jsme sami vzešli a na nichž jsme v každém okamžiku své existence závislí — a dokonce na nich kořistíme. Naše děti zasvěcujeme do ekonomického řádu, který je založen na vykořisťování živých přírodních systémů planety. Aby k takové perspektivě dospěly, musíme je nejprve učinit autistickými, co se týká jejich vztahu k přírodnímu prostředí. Toto odpojení se odehrává docela jednoduše, jelikož my sami jsme se stali necitlivými k přírodnímu světu a neuvědomujeme si, co přesně děláme. Nicméně, pokud své děti v jejich raném dětství pozorně sledujeme a vidíme, jak jsou instinktivně přitahovány k zakoušení okolní přírody, můžeme porozumět tomu, jakým způsobem ztrácejí orientaci v mechanickém a dokonce toxickém prostředí, které jim nabízíme.

Vesmír jako společenství subjektů
Znovu objevit integrální vztah s vesmírem, s planetou Zemí a se Severní Amerikou musí být primárním zájmem lidí tohoto kontinentu. I když nové spojení naší vlády a našich institucí a profesí se samotným kontinentem v jeho hluboké struktuře a fungování nelze dosáhnout bezprostředně, začátkem k tomu jsou naše výchovné programy. Takový nový rozvoj je možný zvláště na nižších stupních základní školy. Ve třetím desetiletí minulého století se tímto směrem ubíralo například pedagogické myšlení Marie Montessori. Ve své knize To Educate the Human Potential (O výchově lidského potenciálu) Maria uvádí, že výchova šestiletých dětí skutečně začíná, pokud je dítě schopné identifikovat svůj vlastní střed se středem univerza. Protože vesmír, jak říká, „je velkolepá skutečnost“. On je „odpovědí na všechny otázky“. „Máme společně kráčet po této cestě života, protože všechny věci jsou součástí vesmíru a jsou propojeny se všemi dalšími do formy celkové jednoty.“ To je to, co umožňuje „mysli dítěte, aby se stala soustředěnou, a zastavila bezúčelné pátrání po vědomostech“. Autorka dále zmiňuje, jak tato zkušenost univerza probouzí v dítěti obdiv a údiv a uschopňuje ho k tomu, aby své myšlení dokázalo sjednotit. Tímto způsobem se dítě učí, jak se všechny věci k sobě navzájem vztahují a že tyto vztahy jsou tak těsné: „Ať se zabýváme čímkoliv, atomem nebo buňkou, nemůžeme to vysvětlit bez poznání širokého vesmíru.“ Obtíž spočívá v tom, že se vznikem moderních věd jsme začali o vesmíru přemýšlet jako o souboru objektů spíše než jako o společenství subjektů. Ztrátu vnitřního spirituálního světa lidské mysli a emocí si často spojujeme se vznikem moderních mechanistických věd. Ještě významnější je však to, že jsme ztratili samotný vesmír. Sice jsme dosáhli rozsáhlé kontroly nad mechanickými a dokonce biologickými funkcemi přírodního světa, ale samotná tato kontrola přivodila smrtelné následky. Nejenže kontrolujeme planetu ve většině jejích základních funkcí; my jsme v širokém rozsahu zničili samotné životní systémy. Umlčeli jsme tolik z těch nádherných hlasů vesmíru, které k nám kdysi promlouvaly o velkých mystériích existence. Už dávno neslyšíme hlasy řek nebo hor či hlasy moře. Stromy a louky už pro nás nepředstavují důvěrně známé způsoby duchovní přítomnosti. Ze všeho kolem nás se stalo „to“ spíše než „ty“. Pokračujeme ve skládání hudby, v psaní poezie a ve vytváření obrazů, soch i architektury, ale tyto aktivity se snadno stávají pouze estetickým výrazem člověka a ztrácejí časem ty důvěrné, oslňující i hrůzyplné vlastnosti samotného univerza. Ve vesmíru, tak jak ho dnes chápeme, máme jen omezenou možnost podílet se na tajemstvích, která byla oslavována v raných literárních, uměleckých a náboženských způsobech projevu. Proto bychom už nedokázali žít v univerzu, v němž vznikly. Nemohli bychom než pouze přihlížet, jak tomu bylo.

Zvláštní význam rituálu
Přesto je vesmír tak úzce spojen s estetickou zkušeností, s poezií, hudbou, s uměním i tancem, že se této implicitní dimenzi přírodního světa nemůžeme zcela vyhnout, a to i tehdy, když uvažujeme o umění jako o „reprezentačním“, „impresionistickém“, „expresionistickém“ nebo jako o čistě „osobní výpovědi“. Jakkoliv o našem umění či literatuře uvažujeme, jejich síla spočívá v údivu, sdělovaném nejbezprostředněji loukou, horami, mořem nebo hvězdami na nebi. Zvláštní význam zde má naše schopnost slavit, která nás nevyhnutelně přivádí k rituálům, jež koordinují lidské záležitosti s velkou liturgií vesmíru. Naše státní svátky, politické události, hrdinské činy, to vše je hodno oslavy; pokud však nejsou spojeny s nějakou obsažnější úrovní významu, směřují nakonec jen ke strojenému, emocionálnímu a efemérnímu projevu. V politickém a právním řádu jsme nikdy nebyli schopni oddat se vzývání jemnějších dimenzí vesmíru, abychom potvrdili pravdu toho, co říkáme. Zvláště to pozorujeme u soudních stání, inauguračních ceremonií a při přijímání veřejné funkce, a to v kterékoliv rovině. K velkému světu, který leží mimo dosah naší lidské kontroly, máme stále instinktivní úctu, cítíme vůči němu vážnost, a dokonce z něj máme i určitý strach.

Dokonce když zkoumáme psychický svět člověka, vždy přitom všechno vztahujeme k člověku samotnému coby konečnému zdroji významu a hodnot, ačkoliv nás stejně jako mnoho dalších bytostí přivedl tento způsob myšlení ke katastrofě. Přesto dnes začínáme rozpoznávat, že vesmír sám je ve fenomenálním řádu věcí jediným sebe-referenčním modem bytí. Všechny jiné způsoby bytí, včetně samotného člověka, se ve své existenci i ve svém fungování vztahují vždy k univerzu. Tato skutečnost byla po staletí rozpoznávána a oceňována v rituálech různých tradic.

Od paleolitických dob lidé své rituální slavnosti slaďovali s různými transformačními momenty, které se v přírodním světě odehrávají. Vesmír sám v celé své ohromné rozloze v prostoru i ve svých sekvencích proměn v čase byl nahlížen jako jeden mnohotvárný oslavný projev. Pro svět, který kolem sebe vidíme, není možný žádný jiný výklad. Ptáci létají, zpívají a provádějí své rituály páření, květiny kvetou, deště vyživují každou žijící bytost; každá z událostí ve světě přírody je básní, obrazem, dramatem, oslavou.

Východ a západ slunce představují v cyklu dne mystické momenty, kdy se numinózní dimenze vesmíru zjevuje se zvláštní důvěrností. V těchto chvílích můžeme individuálně i ve vztazích s druhými zakoušet hluboký smysl bytí. Tyto chvíle jsou oslavovány speciálními obřady, ať už při shromážděních domorodých lidí v jejich kmenovém prostředí, nebo v chrámech, katedrálách a spirituálních centrech po celé zemi. Podobně je během cyklu ročních dob oslavován jarní čas jako doba obnovy člověka v jeho náležitém propojení s vesmírným řádem věcí. Už jednou bylo připomenuto, že k účinné obnově životaschopného způsobu lidské přítomnosti na planetě nedojde, dokud nebude v širokém měřítku znovu ustaven takovýto rituální vztah člověka s pozemským společenstvím i s celým fungujícím vesmírem. Dokud se to nestane, odcizení člověka bude pokračovat, i přes naše heroické úsilí dospět k příznivějšímu způsobu lidské aktivity ve vztahu k Zemi. Zdroj nordenské víry, že současnost není časem pro zoufání, ale pro nadějeplné konání, se nachází v literatuře původních Američanů, jako jsou James Welch, N. Scott Momaday, Leslie Silko a David Seals. Tito autoři hluboce chápou rituální vztahy lidí k širšímu řádu univerza.

V souhlase s takovými autory, jako jsou tito, kladu důraz na potřebu porozumět vesmíru primárně jako oslavě. Člověka chápu jako bytost, v níž vesmír oslavuje sám sebe a svůj numinózní počátek ve zvláštním způsobu sebe-uvědomování. Takovéto spontánní formy rituálu společenství, jako je například Festival všech bytostí, vytvořený Johnem Seedem, byly už rozvinuty, aby poskytovaly naději pro budoucnost – pochopení, sílu, estetickou velikost i emocionální vzepětí, jež jsou potřebné k léčení poškození, k nimž na planetě došlo; aby pomohly vytvořit životaschopnou budoucnost, budoucnost s okouzlujícími vlastnostmi, nezbytnými k tomu, abychom přestáli potíže, s nimiž se budeme setkávat, i probudit potřebnou kreativitu.

Chtěl bych podotknout, že práce, která je před námi, není pouze naším úkolem, ale úkolem celé planety a všech jejích jednotlivých členů. I když poškození, k němuž došlo, je bezprostředně dílem člověka, léčení nemůže být jen dílem jednotlivce, stejně jako nemoc nějakého tělesného orgánu nelze léčit pouze úsilím tohoto jediného orgánu. Každý člen takového těla musí přispět k procesu léčení svou vlastní aktivitou. Tímto způsobem je do léčení poškozené Země zahrnut celý vesmír, zvláště pak samozřejmě síly Země s pomocí světla a tepla Slunce. A protože je Země v jistém smyslu magickou planetou v úchvatné přítomnosti svých nejrůznějších, vzájemně propojených členů, tak i toto hnutí se musí v budoucnosti nějakým způsobem vydat na cesty, které jsou lidskou myslí neuchopitelné.

O životaschopné budoucnosti planety můžeme tedy uvažovat spíše ve smyslu naší účasti v symfonii nebo znovuobnovení naší přítomnosti v ohromné kosmické liturgii, než jako o výsledku nějakého vědeckého odhalení či socioekonomického aranžmá. Tento vhled byl nejspíš tím, co jsem tehdy neurčitě pociťoval při svém prvním pohledu na lilie, kvetoucí na louce za potokem.

* * *