Alien - Cesta do hlubin Aliániny škeble

Příběh desátý
Surmaj si původně myslel, že touhle dobou už bude po večeři. Ze se s Luciou najedí, skočí do peřin a za celou dlouhou noc si zdřímnou jen na pár hodin k ránu, než je zase probudí vlahá blízkost nahého těla. Jenže před chvílí sem vtrhla neohlášená Aliána, jak mívá ve zvyku, jela náhodou kolem. A to bylo hned samé ale to je překvapení beruško a co pořád děláš zlatíčko, na jídlo se pozapomnělo a Surmaj chvíli jen stěží zakrýval své rozladění. Vodkou si ale s Aliánou připil, vlastně ji taky rád viděl a mimoto pevně doufal, že brzy vypadne.

Jenže Lucia pozvala Aliánu, která bez zaváhání přijala, ke stolu. Surmaj se nakvašeně uvelebil v jediném křesle. Holky se dostaly do své obvyklé ráže a položily mu do klína mísu se salátem. Aliána popadla lžíci a přinutila chabě se vzpouzejícího Surmaje, aby se nechal krmit. Lucia mu podávala kousky chleba a ubrouskem mu něžně utírala drobečky kolem pusy. Jak se plnil Surmajův žaludek, jak se zahřívaly jeho útroby, roztávaly ledy jeho rozladění a pomalu shledával pošetilé počínání nerozlučných kamarádek dokonce příjemným. „Tak votevř hezky chlebárnu, hodnej chlapeček, ham," Aliána na něj otvírala kapří tlamičku jak na nemluvně, za každé spolknuté sousto sklidil nadšené ovace. Luciino ňadro se mu opíralo o koleno a mísa se salátem, ležící přímo na jeho fandovi, se začala překlápět. Jsou jako malý holky, říkal si taťkovsky, takový malý koketky.

Jenže teď se nachází pólo nebo spíš skoro úplně nahý (má na sobě jen ponožky) a pololežící v křesle, nechápe nic a ani se o to nesnaží, Lucia s Aliánou se svlékly do kalhotek („Abysme se neupatlali, bobánku," vysvětlovaly), a teď mu Lucia s plátkem pomeranče cpe do pusy i svůj rozkošný prstík, který on poslušně cumlá, a Aliána si nastříkala na jazyk šlehačku, kterou smí Surmaj slíznout. Lucia si navlékla na prsty u nohou preclíky, lehla si na zem a strčila svá růžová chodidla Surma-jovi pod nos. Zatímco chroupal, Aliána mu připravila vydutý salát, jak tomu říkala, což spočívalo jednoduše v tom, že si prsu olepila plátky okurek. Jednu inverzní misku spořádal Surmi), který se cítil jako osmanský paša, a jednu Lucia.

Jenže si ho odvedly do kuchyně a položily ho na stůl. Surmaj si stěžoval, že mu je trošku zima. Zasmály se spíš jako bakchantky než jako hurisky a rozfajrovaly kamna. Surmaj se brzy začal potit. „My jsme ještě nejedly," huhlá Lucia, načež se vy nořila z ledničky s hrncem bramborové kaše. „A nepily," přizvukuje jí Aliána, otevírá láhev piva a ulévá na Surmajův odhalený pupek. Strašně to studí, ale v sauně, kterou tady holky vytvořily, je to spíš osvěžující. Vrhají se na Surmajovo břicho a hlasitě srkají. „Chceš taky?" volá Aliána a Lucia mu vyprskne svoje pivo do pusy. „Dejchej," vrazily mu do nosních dírek brčka a celý obličej pomatlaly posmrtnou maskou z bramborové kaše. Horečně se vrhly do rabování lednice. Na konci jejich počínání visel Surmajovi z pusy uzený volský jazyk, máslová pomazánka se tulila s kečupem, který přetínal jeho krk jako sečná rána, na hrudi mu rozmačkaly rajčata a v místě srdce vystavěly lotosový květ z plátků šunky. Kolem břicha vysochaly zídku z těstovinového salátu a do vzniklého bazénku dolévaly, co jim zrovna přišlo pod ruku. Chodidla pomatlaly paštikou a nohy obložily listy salátu. Do vlasů mu vetřely špenát od neděle. Na poslední článek každého prstu nasadily bambulky kompotovaných jahod. Do řiti vetkly Surmajovi čokoládovou tyčinku Mars, a on se přitom zachvěl, ale bránit se nemohl, protože byl už dávno připevněn dvěma ubrusy ke stolové desce. Z beztak už vztyčeného šulína vykouzlily pomocí smetanového dortu a šlehačky šikmou věž v Pise, hozenou do fantazy, jejíž vrcholek ozdobily kupolí z panáka griotky. Byla to velmi delikátní záležitost, protože bylo potřeba nasadit skleničku tak, aby její okraje okamžitě a těsně přilnuly k pokožce žaludu, a obsah přitom zůstal nevybryndán uvnitř. Hotová věž se potom komicky kymácela jako v silném větru. Ovšemže nemohl vidět, že Aliána s Luciou jsou rozcuchané jako Jezinky, že v jejich očích se rozžehla jurodivá světla, že jejich nahá těla se lesknou potem a z koutků úst jim visí provázky slin. Když proto ucítil, jak mu pytlík obkládají ledovou kašovitou hmotou (ano, byla to vanilková zmrzlina), jak se tato hmota roztěká a zaplavuje krajinu porostlou ochlupením, jak jsou jeho kulky olizovány dvěma horkými jazyky a znovu zmrazovány dalšími dávkami ajskrímu, poddal se úplně tomuto rafinovanému požitku, který považoval za zlatý hřeb večera.

Jenže! „My tě máme rády," šišlaly mu do uší, „samou láskou tě sníme." Ale protože měl v očích brambory a mléko, nevšiml si, že už nemá vlasatou část hlavy a že dívky lačně polykají špenátový mozeček. A protože už spořádaly i uši úhledně zakroucené do sýrových kornoutů, uniklo mu i mlaskání a říhání a později křupání kostí a chrupavek. Nikdy vlastně nezjistil, že vzápětí přišel o končetiny, když mu předtím s gurmánskou pečlivostí ozobaly jahodové prsty a způsobně ohlodaly paštiková šlapadla. Kombinace uzeného jazyka a bramborové kaše byla tak lahodná, že ve chvilce zmizel i Surmajův obličej. Šunkové srdce i čokoládová řiť, všechno postupně zmizelo ve spokojených bříškách. Na stole se komíhala už jenom smetanová šikmá věž, do níž se děvčata pustila od základny, a když vylízala vrcholovou štamprli do poslední kapky, rozdělila si zbylá vejce a sesula se na stolice, hodila nohy na stůl a chvíli jen krkala a trávila. „Poď, musíme tu trošku uklidit, nebo si toho eště všimne," zvedla se nakonec Lucia. Jenže Surmaj nepoznal nic. Tetelil se blažeností a říkal si, že žádné jenže vlastně neexistuje.

Splatit dluh starým láskám?

Ztracení mezi žvanily, uprostřed noci, kde zbývá už jen nenávidět iluzi světla linoucí se ze žvanění. Předmětem této knihy je ohlašující se utrpení vystřízlivělého. Nejsme vším a v tomto světě máme jen dvě jistoty, že nejsme vším a jistotu smrti. Máme-li vědomí, že nejsme vším, že jsme smrtelní, neznamená to ještě nic. Jakmile však nemáme narkotikum, odhaluje se nedýchatelné prázdno. Chtěl jsem být vším; když omdlívám v tomto prázdnu, avšak sbírám odvahu, nechť si řeknu: „Stydím se, že jsem chtěl být vším, nyní vidím, že to byl spánek“ a od té chvíle začíná zvláštní zkušenost. Duch se pohybuje v cizím světě, kde se úzkost pojí s extází. Taková zkušenost není nevyslovitelná, já ji však sděluji tomu, kdo ji nezná. Její tradice je nesnadno přístupná (písemná tradice je vlastně jen úvodem k ústní); vyžaduje od druhého předchozí úzkost a touhu. Pro takovou zkušenost, která nemá původ ve zjevení a ve které se také nic nezjevuje, leda neznámo, je charakteristické to, že nikdy nepřináší žádné uklidnění…

* * *