Annie Le Brun - Přemíra reality (Du trop de réalité)

„Některé knihy by člověk raději nepsal. Ale doby je tak ubohá, že mi připadá nezbytné přestat mlčet, zvlášť, když se nás snaží až příliš usilovně přesvědčit, že tu není žádná vzpoura. V tomto bodě, stejně jako v mnoha jiných, se mi příčí věřit na čestné slovo společnosti, která žádnou čest nemá, a to do té míry, že její nejoblíbenější způsob vyjadřování je zapírání.

Tak přirozeně, jako je návrat ročních dob, proklouzávají děti každé ráno mezi svými sny. Ještě dokáží složit jako kapesník realitu, která na ně čeká. Nic jim není bližší než nebe v kalužích. Proč by tedy už neměli existovat natolik nezkrotní adolescenti, aby instinktivně odmítli ponurou budoucnost, která se jim chystá? Proč by už neměli existovat natolik vášniví mladí lidé, aby opustili vyznačenou dráhu, po níž by se měli v životě upírat? Proč by už neměli existovat dostatečně odhodlaní lidé, kteří by se všemi prostředky postavili proti systému kretenizace, z něhož naše doba čerpá svou konsenzuální sílu? To vše jsou otázky, které mi nedovolují nadále mlčet a jen těžko bych dokázala vypočítat důvody, které by mě od toho mohly odradit.

Protože si lichotím, že nezaujímám žádné postavení na ubohém obzoru, jemuž se drze říká „intelektuální krajina“, je více než pravděpodobné, že mi nikdo nebude naslouchat, natož že by mě někdo vyslyšel. Navíc pro svůj přirozený odpor k jakémukoli sdružování zůstávám mimo veškeré nátlakové skupiny, do nichž nás naše doba nutí – což nestačí, chce-li někdo dnes existovat, že je prostě žena, Bretonec, sportovec, případně pedofil, za předpokladu, že se vzdá veškerých individuálních pretencí?

Nemusím tedy hájit žádné zájmy nebo strany. Nemusím se ani snažit zachovat intelektuální moc, o kterou jsem nikdy neusilovala. Před tím jsem se měla na pozoru, protože na mne dělal dojem jedině přenádherný vynález vzpoury, kterou se někteří lidé postavili proti „nepřijatelnému lidskému údělu“. Tito lidé byli vždycky příliš zaujati svým snem, než aby chtěli hrát nějakou roli ve světě, leda aby změnili, zcela změnili rozdávané karty. V mých očích je jejich vědomé či nevědomé neoblomné odmítání držet se toho, co je, snad jediné, co ještě může dát smysl existenci, která je odsouzena, aby měla čím dál méně smyslu.“

* * *